Registrace Košík (0) Menu

+420 608 484 682

Po-Pá: 8:00 - 18:00

0 Kč

Nákupní košík je prázdný.

Přejít do košíku
0

Symbolika


Zde bychom se rádi věnovali symbolům, které používáme při naší tvorbě. V některých případech se jedná o znaky, které v průběhu tisíciletí mohly procházet nějakým vývojem a mohl se měnit jejich význam, případně mohly poklesnout na bezvýznamový dekorační ornament. I přesto, že v některých případech nelze s jistotou prokázat vědomé užití níže popsané symboliky má v naší tvorbě tato symbolika téměř vždy svůj význam. Tento článek nemá vědeckou úroveň, slouží pouze k názorné ilustraci, že některé symboly jsou doložené už v době kamenné a provází nás prakticky dodnes.

 

Kdysi na počátku...

 

„Tu vládcové světa

na stolce zasedli,

přesvatí bohové,

a přemýšleli:

jména dali měsíce dobám,

noci i ránu

a poledni rovněž,

svítání, večeru,

k výměře času.“

(Edda, přeložil Jaroslav Heger, upravila Helena Kadečková, 2004)

 

Na prvním obrázku jsou nákresy misek a nádob lineární kultury z 6. tisíciletí před naším letopočtem z nálezů v České republice, nákres misky v druhé řadě úplně vpravo je z území Německa (Köthen-Geuz). Četli jsme teorii, že například rozvětvený rovnoramenný kříž by v této době mohl symbolizovat matku rodu a děti. V symbolice rovnoramenného kříže bychom si dnes mohli představit i čtyři sluneční svátky v roce, slunovraty a rovnodennosti.

 

 

 

O Světovém Stromu

 

„Roste břízka o třech listech,

po straně je stezka Slunce.

V jednom listu svítá den,

v druhém vzchází Měsíček,

a v tom třetím lístečku

Slunce třpytně vychází.“

(Encyklopedie baltské mytologie, Marta Eva Běťáková, Václav Blažek, 2012)

 

Staré národy si představovaly Svět kolem sebe jako obrovský strom. To se samozřejmě týká i našich indoevropských předků. V naší tvorbě tento motiv nazýváme Strom Světa, případně Strom života a oba dva pokládáme za totéž. Tento strom má obyčejně kořeny v podsvětí, kmen v prostředním světě lidí (Středozem, Midgard) a koruna se rozprostírá v horních světech bohů a světlých elfů (Alfů, Albů). Asi nejznámější interpretací je skandinávský jasan Yggdrasil, nebo saský germánský Irminsul. Na obrázku v první řadě vlevo je ohnutý Irminsul v germánské skalní svatyni v Externsteine. Pokud se skutečně jedná o věrohodné vyobrazení Irminsulu pak ohnutí symbolizovalo poražení starého náboženství v konfliktu mezi pohanstvím a křesťanstvím. V dnešní době se tato podoba stromu pochopitelně zobrazuje neohnutá. Strom Života se objevuje i na kováních Slovanů z období Velkomoravské říše (na obrázku v druhé řadě vlevo) a patrně i na lidových výšivkách a velikonočních vejcích. Motiv Stromu Světa může být doplněn i symboly Slunce, Měsíce a hvězd, případně Jitřenky nebo Večernice. Někdy jeho vypodobnění pokleslo do podoby květiny, kde květy potom mohou symbolizovat Slunce a hvězdy. Okolo květiny občas poletují ptáci a nebo stojí jeleni. Strom v naší tvorbě může symbolizovat spojení s předky, rodinný strom, spojení Země (kořeny) a Nebes (koruna), řád a pevnou osu Světa.

 

 

O spojení Nebes a Země

 

„Nebe se stalo manželem země, otcem bohů i lidí, který sesílá déšť jímž oplodňuje zemi.“

(Zarathuštra, Otakar Klíma, kapitola Árijské náboženství, 1964).

 

Nebesa

 

Mezi nejvýznamější bohy Indoevropanů patří Nebeský bůh – nebeský otec Dyeus. Z tohoto původního Nebeského boha vznikli později po rozchodu Indoevropanů bohové nástupnických panteonů. Řecký Zeus, římský Jupiter, germánský Týr (Tiwaz) a pod.. Tento bůh byl později u Germánů vytlačen Wotanem – Ódinem a u Řeků a Římanů naopak patrně splynul s představou boha Hromovládce. Na přilbě z Negau je jmenován právě Tiwaz a Sasové si tohoto boha udrželi až do příchodu křesťanství jako hlavního kmenového boha. Je jistě zajímavé, že baltské národy si tohoto boha pod jménem Dievas (Dievs) udrželi také. U Slovanů tomuto Nebeskému bohu funkčně odpovídá asi Svarog. Podle baltského výkladu je symbolem Nebeského boha trojúhelník směřující špičkou nahoru, což je vlastně symbol nebeské střechy. U Germánů tomuto výkladu odpovídá runa tiwaz v podobě šipky, která vyjadřuje totéž co baltský trojúhelník. V naší tvorbě symbolizují Nebesa nebeskou střechu, nebeskou klenbu s hvězdami, Sluncem, Měsícem, Jitřenkou.

 

 

Země

 

V představách Indoevropanů tvořila Země – bohyně Země partnerku Nebeského boha a nebo boha Hromovládce. V našem výkladu je symbolem Země čtverec rozdělený křížem. V této podobě je Země vlastně symbolizována úrodným polem, proto podoba čtverce. Pokud se ve čtverci nachází vyobrazení teček jedná se o motiv semínek. Na tkaných páscích a výšivkách v Pobaltí, u Slovanů, ale i ve Skandinávii lze najít symbol čtverce nebo kosočtverce, někdy rozděleného na čtyři díly. Zajímavé je, že tento symbol se objevuje i na starých dveřích a na domech v České republice, Německu, Rakousku a patrně i jinde. V případě dveří bývá někdy dolní polovina dveří vyrobena z prken poskládaných do kosočtverce – čtverce a horní část má prkna poskládaná do podoby slunečních paprsků – Slunce vychází nad Zemí. Podle litevského výkladu je kosočtverec nebo čtverec skutečně symbolem Země, případně úrodného pole (tatíčkův statek). Zde stojí rovněž za povšimnutí, že se symbol děleného čtverce objevuje i na sošce bohyně z doby kamenné (kultura Tripillia). V naší tvorbě symbolizuje Země přání plodnosti rodině, poli, přírodě, úrodu a domov.

 

 

Úsvit dne, o Jitřence

 

„Slunéčko, boží dcero,

kdo ráno, kdo pak večer

ti rozdělal ohníček?

Kdo postýlku ti ustlal?“

„Jitřenka, večernice:

ohníček to jitřenka,

postýlku večernice.

Jest mnoho dítek mojich.“

 

(Litevské písničky a pohádky. Přeložil Václav Vážný, vydáno 1916.)

 

Cestu pro Slunce podle Indoevropanů připravuje bohyně svítání. Tato bohyně je zároveň symbolicky ztotožněna s hvězdou Jitřenkou (planeta Venuše). V Litvě se bohyně Jitřenka nazývá Aušriné. Jméno Aušriné je totožné s mnohými jinými bohyněmi, které vznikly z původní indoevropské bohyně úsvitu. Jedná se o příbuznost s Aurorou, Eos, Ostarou a pod. Vzhledem k tomu, že v Pobaltí došlo k identifikaci Jitřenky s osmicípou hvězdou z lidových výšivek, přiřazujeme tuto hvězdu doloženou z lidové výšivky Baltů, Slovanů i Skandinávců právě k bohyni Ostaře. . Tato bohyně je kromě svítání také bohyní jara, tedy vždy se přiřazuje k nějakým novým počátkům – nový den, jaro a pod. Různé varianty hvězd jsou doloženy už v pravěku, tato podoba osmicípé hvězdy je nám ale známa až z římských mozaikových podlah, ze středověku a z pozdějších lidových výšivek, kde jí lze najít dodnes. V naší tvorbě symbolizuje Jitřenka nový den, nové začátky, jaro, naději.

 

 

O Slunci a Měsíci

 

„Za bohy považují jen ty, které vidí a kteří je podporují zjevně, totiž Slunce, Oheň a Měsíc, ostatní nepoznali ani z pověsti.“

 

(Gaius Julius Ceasar, Paměti o válce galské, kapitola život Germánů, 1940)

 

V severské mytologii jsou Slunce a Měsíc sourozenci, v Pobaltí někdy vystupuje Měsíc jako ženich Slunce. V obou případech je Slunce ženského a Měsíc mužského rodu.

 

Slunce

 

Slunečním znakem je už od doby kamenné kříž v kruhu. Více se ale začíná objevovat v době bronzové, jednak v kovové podobě přívěšků, jehlic, ale i rytý do bronzu. Je rovněž známý z rytin do kamene ve Skandinávii doby bronzové. Symbol se dodnes objevuje, mnohdy i nevědomě. Je ho možné vidět ve štítech domů, i na koláčích. Koláče hrály významnou roli v předkřesťanském náboženství, kdy právě kulatý tvar koláče symbolizuje Slunce. Rituál s koláčem je doložen například u Polabských Slovanů v Arkoně u Baltského moře. Kříž v kruhu se objevuje i na lidové výšivce, v některých případech je v podobě květu. Čtyři ramena slunečního kříže symbolizují čtyři sluneční svátky v roce: zimní slunovrat (Vánoce), jarní rovnodennost, letní slunovrat, podzimní rovnodennost. V naší tvorbě symbolizuje Slunce světlo, teplo, svátky Slunce, světlou polovinu roku a hojnost.

 

 

Měsíc

 

Měsíc je dalším nebeským tělesem zbožštělým už v dávných dobách. U Germánů je spojen s mužskou božskou postavou Manim, u Baltů je měsíc mužský Mēness. V jiných středomořských mýtech je spojován i s různými bohyněmi. Měsíc je vyobrazen na známém disku z Nebry z doby bronzové (okolo 1600 před naším letopočtem). V době bronzové jsou doloženy přívěšky lunicového tvaru. Lunicové přívěšky jsou později doloženy i u Germánů okolo 5. století a Slovanů v raném středověku. Na lidové výšivce je měsíční symbolika podle baltských výkladů také zastoupena, většinou v podobě hranatých C, někdy mohou být tato C v zrcadlové podobě propletená navzájem. To by mohlo symbolizovat ubývající a přibývající měsíc. Na obrázku vpravo je symbol C, zde by se podobně jako u vyšitých slunečních symbolů mohlo jednat o kombinaci květu (z pohledu z boku) a motivu měsíce. V naší tvorbě symbolizuje Měsíc nočního nebeského poutníka měřícího čas, obrací nás do našeho nitra k meditaci.

 

 

O Nebeských koních

 

„Dcera Slunce se brodila v moři,

zahlédli z ní pouze korunu.

Veslujte na člunu, synové Dievovi,

zachraňte duši (dcery) Slunce.“

 

(Jaan Puhvel, Srovnávací mytologie, kapitola Baltské a slovanské mýty, 1997)

 

 

 

Součástí indoevropských mýtů jsou božská dvojčata (Divine Twins). Tato božská dvojčata mohou být různého původu a nemusí spolu nutně úplně souviset. Někdy se objevují přímo v podobě koní, jindy jsou s koňmi pouze nějak spjati. U Germánů se dochovala vzpomínka na dvojčata zvaná Alkové (zde losové). U indických Árjů existují dvojčata koňáci zvaní Ašvinové (Ashvins), v Litvě jsou známí dva koně táhnoucí vůz sluneční bohyně jako dva Ašvieinai. Zde se nabízí podobnost s koňmi táhnoucími podle germánského mýtu sluneční vůz bohyně Sól, kteří se jmenují Alsvidr a Arwakr. Koňská symbolika se rovněž ozývá ve dvou mýtických králích Británie po germánském záboru Hengestovi a Horsovi. V Lotyšsku se symbolika dvou božských dvojčat vztahuje k synům Nebeského boha (synové Dievovi) zvaným Dieva dēli a také k bohu plodnosti Jumis. V řecké mytologii odpovídají postavám Dioskúrů. Symbolem božských dvojčat je podle baltského výkladu znak dvou překřížených háčků. Tento znak lze najít na keramice už v době kamenné, kde ale není jistý jeho význam. Později ho lze nalézt například na halštatské keramice v období mezi 8. až 5. stoletím před naším letopočtem. Na lidové výšivce je tento znak doložen dodnes. Na domech je symbol nebeských koní - božských dvojčat spjat se zvykem umísťovat na vrcholu střechy dvě vyřezávané koňské hlavy. Tento zvyk je asi nejvíce rozšířen v Německu a Pobaltí, lze ho ale najít i jinde. Je historicky doložen i v České republice, i když asi jen okrajově. Jaan Puhvel v knize Srovnávací mytologie přiřazuje indickým Ašvinům ochranářskou a léčitelskou funkci, jinak jsou rovněž spojení se sluneční symbolikou, tento význam lze najít i v naší tvorbě.

 

 

O vodě

 

„Tato voděnka studená,

přes devět mezí vedená,

kdo sa ňú umývá,

ten zdraví nabývá.“

 

(Antonín Václavík, Výroční obyčeje a lidové umění, 2010)

 

Podle některých výkladů by různé svislé šrafování na pravěké keramice mohlo symbolizovat déšť, vodorovné vlnovky by potom mohly symbolizovat tekoucí vodu v potocích nebo řekách. Zde je několik příkladů, které by se mohly vztahovat k tématu vody na staré keramice a lidové výšivce. Vlevo je keramická nádoba z let okolo 3200 před naším letopočtem, vpravo slovanská nádoba z raného středověku. V naší tvorbě je možné najít symboliku vody právě v podobě vlnovek nebo spirálek. V souvislosti s řekou a vodou stojí za zmínku, že mezi bohyně Indoevropanů patří i bohyně řek Dana. Jméno této bohyně se ozývá v mýtickém irském lidu bohyně Dany (Tuatha Dé Danann), ve jménech některých východoevropských řek (Don) a možná i v řeckých Danaovnách. V naší tvorbě symbolizuje voda zdroj života. V případě deště může voda symbolizovat spojení Nebe a Země, v pohádkách se občas objevuje spojení vody a lesních bytostí, víl a může být i hranicí mezi Světy.

 

 

Svastika

 

„Ale musíme nyní také konstatovat, že na spodní straně jedné ze šesti krásných sošek ptáků, vyrobených z mamutoviny a nalezených na tomto místě, je vyrytá svastika, o níž jsme již hovořili. Je to nejstarší na světě dosud objevená svastika.“

 

(O Mezinu na Ukrajině, 10 000 let před naším letopočtem.

Z knihy Primitivní mytologie; masky bohů; Joseph Campbell.)

 

 

Svastika je v Evropě více doložena už od doby kamenné v 6. tisíciletí před naším letopočtem. V neolitu je známá u kultury Vinča i kultury Tripillia (tripolská kultura). V té době se objevuje i pod Černým mořem (kultura Samarra v Mezopotámii). Nejstarší nám známé užití svastiky na území České republiky je z 6. tisíciletí př.n.l. na lineární keramice. Její použití je následně doloženo v Evropě v době bronzové, halštatské, u Řeků, Římanů, Keltů, Germánů, Baltů i Slovanů. Na domech a lidové výšivce je její výskyt doložen až do dnešní doby. Nejstarší použití svastiky se ale přiřazuje nálezům z ukrajinského Mezinu z období let 10 000 před naším letopočtem (obrázek výše). Zde se jedná o svastikové geometrické ornamenty ryté do mamutoviny.

 

Svastika může být vnímána jako:

 

1. Symbol Nebes „točících se“ kolem hvězdy Polárky (Severky).

 

2. Symbol nebeského ohně a boha Hromovládce, u severských Germánů letící Thorovo kladivo.

 

3. Symbol Slunce.

 

4. Symbol cyklického vnímání času, zahnutá ramena symbolizují otáčení, pohyb.

 

5. Symbol posvátného ohně (při obřadu).

 

6. Symbol štěstí.

 

Svastika se objevuje v různých variantách. Na slovanských a baltských výšivkách a tkaných páscích bývá v geometrickém stylu, někdy s bohatě rozvětvenými rameny. V době bronzové (na obrázku níže úplně vpravo) a v lidové kultuře je možné jí najít s rameny do spirál nebo volně zahnutými. Kromě archeologie a lidové kultury lze svastiku spatřit i na starých domech.

 

 

O Hromovládci

 

„Perun byl představován jako nebeský bojovník, který se po klenbě pohyboval na válečném spřežení – válečném voze zapraženém do koní. Byl vyzbrojen sekyrou (příp. kladivem) a vrhal ji po nepříteli – to je příčinou hromu a blesků. Vzhled Peruna kopíroval i vzhled elitního indoevropského válečníka.“

 

(Michal Téra, Perun bůh hromovládce, 2009)

 

Představa boha Hromovládce je známá všem indoevropským národům. Budeme-li předpokládat, že k rozchodu Indoevropanů docházelo už od závěru doby kamenné lze si představit jako hlavní zbraň a tedy i původní symbol Hromovládce kamenný sekeromlat. Tato symbolika během posledních tisíciletí prošla vývojem a v dnešní době se ustálily představy, které jsou známé z klasických panteonů. Pro naše potřeby zde krátce zmíníme tyto tradice:

1. Germánská (Severská) tradice, Thor, Donar, kladivo, svastika

2. Slovanská tradice, Perun, sekera

3. Keltská tradice, Taranis, kolečko s paprsky

4. Baltská tradice, Perkūnas, Pērkons , svastika, sekera, kladivo

Na obrázku níže je Thorovo kladivo, Perunovo sekerky a Taranisovo kolečko z různých archeologických nálezů.

 

V naší tvorbě symbolizuje sekera nebo kladivo Hromovládce ochranu a bezpečí.

 

 

Hromoklín

 

Za symboliku Hromovládce vhodnou například k ochraně domů nebo rituálům pokládáme i tzv. Hromoklíny. Jedná se ve skutečnosti o kamenné sekeromlaty z doby kamenné, neolitu a eneolitu. Už v pravěku byly někdy přidávány do hrobů a to v době, když se už nepoužívaly. Je doloženo i jejich užívání v rámci lidové kultury jako ochranné předměty, odtud i název Hromoklín. Věřilo se, že provrtaný kámen nalezený na poli ve skutečnosti proděravěl blesk. Na obrázku níže je kamenný sekeromlat ze Švédska druhotně využitý a porytý runami a sekeromlat – Hromoklín z naší tvorby.

 

 

O trojce a devítce, triskel a valknut

 

V Severské tradici existuje Strom Světa Yggdrasil s devíti světy ve kterých sídlí bohové, elfové, skřítci, lidé, mrtví, obři... Pod tímto Stromem sídlí tři norny, sudičky, které symbolizují minulost, současnost a budoucnost.....

V naší tvorbě symbolizují trojky a násobky trojky (třikrát krát tři) obecně šťastná čísla.

 

Trojka - triskel

 

Indoevropská ideologie se projevovala skrze trojnost reprezentovanou svrchovaností – válečnictvím – plodností (Georges Dumézil). Podle tohoto dělení lze vnímat i staré bohy a bohyně. Někteří bohové vykazují znaky převážně jedné z funkcí, například bůh Hromovládce je především válečnickým ochráncem. Někdy se funkce mohou i překrývat. Trojnost bohyní se nejčastěji interpretuje jako panna – matka – stařena. K tomu můžeme přidat zajímavou poznámku (Ivo Budil, Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů) o trojnosti funkcí bohyně: „Řecká Athéna zvaná Hygieia (bohyně zdraví), Polias (ochránkyně města) a Níké (vítězná v bitvě) zajišťovala zdraví, svrchovanost a vítězství.“ Králové mívají tři syny nebo tři dcery. Hrdina musí například splnit tři úkoly na své cestě apod. Na obloze lze trojnost vnímat jako východ Slunce, poledne a západ Slunce. I Měsíc může mít svou trojnost v podobě přibývajícího Měsíce, úplňku a ubývajícího Měsíce. V čase se trojnost projevuje jako začátek – střed – konec, nebo narození – život – smrt. Světový Strom, zmíněný už výše, má také tři úrovně, kořeny v podsvětí, kmen ve světě lidí a korunu v Nebesích u bohů. Trojnost jako takovou může vyjadřovat znak zvaný triskel (triskeles). Triskel je doložen už od doby kamenné (keramika Tripillia-Cucuteni), byl známý v době bronzové, více se objevuje v období halštatské kultury v 8. až 5. století před naším letopočtem. Halštat je na obrázku níže zastoupen keramickým triskelem z Německa a keramickou nádobou z České republiky. Lze ho rovněž najít na velikonočních vejcích. Kromě toho lze triskel nalézt v archeologii Keltů a u Germánů v podobě tří orlích hlav, nebo na hrotech kopí z období okolo 3. století.

 

 

Devítka – valknut

 

Trojka a devítka zároveň se projevuje i v dalším znaku, tentokrát severském. Tento znak se nazývá valknut. „val“ se vztahuje k mrtvým, jde tedy o uzel (knut) mrtvých. Stejný základ má Valhalla a Valkýry, tedy síň padlých a ty co vybírají padlé (mrtvé). Tento znak je doložen na severských obrazových kamenech, objevuje se buďto jako trojitý pletenec a nebo tři propletené trojúhelníky. Trojka se zde může vztahovat ke třem už zmíněným úrovním indoevropského (zde severského) Světa. Devět stran tří propletených trojúhelníků se někdy interpretuje jako devět mýtických severských Světů, které se rozprostírají ve třech úrovních podsvětí – středního Světa – horního Světa.

 

 

Pentagram

 

Ochranný symbol pěticípá hvězda – pentagram. Na Moravě v České republice se pentagram maloval na velikonoční vejce. V Německu je také známý jako „Drudenfuß“. Tento znak je doložen jako ochranné znamení dětských kolébek. V Německu ho lze najít jako ochranný symbol na starých domech a objevuje se i na erbech. V naší tvorbě symbolizuje pentagram štěstí a ochranu.

 

 

Had, had hospodáříček, hadí král – královna

 

Symbol S v lidové výšivce je dle baltského výkladu hadem Žaltysem (užovkou). Had může symbolizovat i nesmrtelnost, protože se symbolicky omlazuje svlékáním kůže. Motiv hadího S je doložen už od pravěku, podle jednoho českého výkladu (Moravské ornamenty, 1888) by se mohlo jednat o tzv. sluneční hady. V lidové výšivce lze tento motiv najít spíše v podobě hranatého S, v době bronzové se S objevuje v podobě dvojité spirály. Dvojitou spirálu lze vidět vyřezanou i na trámech domů v Německu. Spirála, někdy dokonce s hlavičkou, je známá i ze štítů domů v České republice (Selské baroko). V pohádkách se někdy objevuje motiv hadího krále nebo královny. V mnoha zemích, i na území České republiky, bylo zvykem chovat domácího hada hospodáříčka. Jedná se tedy spíše o pozitivní symboliku hada. V naší tvorbě symbolizuje had ochránce zdraví a rodinného štěstí.

 

 

O šestilístku

 

Šestilistý květ se hojně vyskytuje na slovanských a baltských dřevořezbách, vyřezaný do trámů v Německu a Rakousku, ve štítech domů v České republice, na dřevořezbách ve Skandinávii, i u východních Slovanů. Nejstarší nám známé vypodobnění tohoto znaku je z mykénského Řecka doby bronzové. V České republice je nejstarší nám známé doložení šestilistého květu na pouzdře germánského hřebenu z období kolem 5. století. Později se objevuje v době Velké Moravy a dále více v lidové kultuře posledních století. Symbol někdy bývá zobrazen s paprsky, v tomto případě se podle nás jedná o sluneční symbol. Mohlo by se ale jednat i o symbol kola roku nebo symbol plodnosti (květ). V naší tvorbě se jedná o symbol Slunce, ročního cyklu, plodnosti a vegetace.

 

 

Kruhové symboly

 

Vířivý motiv

 

Na domech a lidové dřevořezbě v Rusku, na domech v Německu , ale i jinde v Evropě a občas i v České republice lze někdy spatřit sluneční symboly v podobě vířivých mnohoramenných ornamentů. Tyto symboly se objevují i na obrazových kamenech z předvikinské doby na ostrově Gotlandu, zde se nazývají „Wirbelrad“. Podobné motivy lze ale najít už v době bronzové a mnohem pozěji i na lidové výšivce a velikonočních vejcích.

 

 

Kola s paprsky

 

Už v době bronzové se objevují kolečka o šesti nebo osmi paprscích. Většinou se asi jedná o sluneční symboliku, možná by se ale tyto znaky daly přiřadit i ke kolu roku. V případě osmiramenného symbolu by pak mohlo jít o vypodobnění osmi svátků roku. U Keltů se těmto kolečkům někdy říká Taranisovo kolečko, je tedy nějakým způsobem spojeno s keltským bohem Hromovládcem. Tyto znaky lze někdy najít i na dnech slovanských nádob z raného středověku a na lidové výšivce. Ve štítech selských domů se patrně jedná o solární význam.

 

 

Germánské kruhové znaky

 

Okolo 6. a 7. století byly u germánských dívek a žen v oblibě bronzové kruhové symboly. Byly nalézány v oblasti pasu, takže byly asi součástí kování nějaké kabelky a nebo byly upevněny k opasku.

 

 

Runy

 

V naší tvorbě používáme někdy i runy. V našem případě se téměř vždy jedná o tzv. Starý futhark. Runy používáme buďto jednotlivě, pokud se nám zdá vhodný jejich význam (např. Algiz), ke krátkým nápisům a nebo pro napsání (vyřezání, vyrytí) celého futharku.

 

 

 

 

Zdroje:

Marta Jánošíková a kolektiv; Malované jehlou; 1985.

Elena Strussová; Ľudová výšivka v súčasnosti; 1982.

Alžběta Lichnerová; Čaro výšivky; 1976.

Anna Chlupová a kolektiv; Slovenská ľudová výšivka; 1985.

Alžběta Lichnerová; hladkovaná výšivka; 1979.

Antonín Václavík; Výroční obyčeje a lidové umění; 2010.

Radomír Pleiner ve spolupráci s Alenou Rybovou; Prvěké dějiny Čech; 1978.

Ivan Pavlů, Marie  Zápotocká; Archeologie pravěkých Čech/3, Neolit. 2007.

Vladimír Podborský; Náboženství pravěkých Evropanů; 2006.

Ján Dekan, Josef Poulík, Alexandr Paul st. a ml.; Velká Morava; 1976.

Carl-Axel Althin; Studien zu den bronzezeitlichen Felszeichnungen von Skåne; Textteil I. 1945.

Gustaf Kossinna; Die deutsche Vorgeschichte; 1936.

Bohumil Soudský, Ivan Pavlů; Interpretation historique de l´ornement linéare; 1965. Památky archeologické, Ročník LVII 1966, číslo 1.

Wilfried Menghin;  Frühgeschichte Bayerns. 1990.

Eduard Droberjar; Věk barbarů; 2005.

Natalie Venclová (ed), Petr Drda, Jan Michálek, Jiří Militký, Vladimír Salač, Pavel Sanknot, Vít Vokolek; Archeologie pravěkých Čech/7; Doba laténská; 2008.

Jiří Waldhauser; Encyklopedie Keltů v Čechách. 2001.

Jana Čižmářová; Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku; 2004.

Josef Ladislav Píč (hlavní redaktor); Památky archaeologické a místopisné; Dílu XXII. Roku 1906. Sešit IV.

Nigel Pennick; Runová astrologie; 1990.

Jindřich Wankel, Madlenka Wanklová, Vlasta Havelková, Františka Stránecká; Moravské ornamenty. 1888.

Karel Sklenář, Zuzana Sklenářová, Miloslav Slabina; Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; 2002.

Paun Es. Durlic; Sveti jezik vlaskog hleba. 2010.

I. L. Červinka; Vlastivěda moravská. I. Země a lid. Morava za pravěku. 1902.

Julius Skuhravý; Ornament, Sborník slohových ozdob všech dob umění; 1906.

Marta Eva Bětáková, Václav Blažek; Encyklopedie baltské mytologie; 2012.

Ivo Budil; Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů; 2000.

Zdroje fotografií:

Wikipedia, Wikimedia

muziejai.lt

Latvju raksti

Vlastní fotografie