Registrace Košík (0) Menu

+420 608 484 862

Po-Pá: 8:00 - 18:00

0 Kč

Nákupní košík je prázdný.

Přejít do košíku
0

Mytologie


O původu, identitě a tradicích

 

Úvodem bychom se rádi krátce věnovali otázce identity v národním a celkovém (evropském) slova smyslu. Pokusíme se trochu probrat otázku indoevropského náboženství, které stálo u zrodu ostatních klasických evropských mytologií. Nakonec se budeme věnovat i třem domácím tradicím keltské, germánské a slovanské. Zde bychom také rádi upozornili, že Keltové, Germáni i Slované jsou na našem území doloženi archeologicky, ale z hlediska mytologie se necháváme inspirovat i jinými evropskými národy, kde se jmenované tradice dochovaly v lepším stavu. V případě Keltů se to týká například Irska a Británie, u Germánů Skandinávie a Německa a u Slovanů lze čerpat z Ruska a u východních Slovanů. V závěru článku se ještě krátce zmíníme o nižších přírodních bytostech vílách, rusalkách, skřítcích a pod., které vnímáme jako bytosti víceméně společné všem výše zmíněným tradicím.

 

Mohyla v Dřevohostickém lese patřící indoevropskému lidu šňůrové keramiky, přibližně roky 2800-2300 př,n.l. 

 

V dobách národního obrození se identita odvozovala především od jazyka. Z tohoto hlediska lze Český národ definovat jako slovanský. Slovanský jazyk pak dále patří do větší rodiny indoevropských jazyků. Na našem území se od doby kamenné vystřídalo více kultur, národů, kmenů. První jistě známí obyvatelé naší země jsou Keltové. Před nimi zde sídlily různé nám neznámé kultury. V době kamenné v neolitu (od 6. tisíciletí př.n.l.) lze psát o předindoevropských Evropanech, i když někdy se uznává, že už v této době zde mohl být vliv Indoevropanů. Za první celkem jistý indoevropský národ u nás se považuje lid šňůrové keramiky (2800–2300 př. n.l.) a pak v podstatě všechny následné kultury doby bronzové a železné. Zde pak máme na mysli nepojmenované Indoevropany. Ve starší době železné v halštatu (8.-5. století př.n.l.) lze už uvažovat o historických Keltech, moravský halštat bývá ale přiřazován i indoevropským Venetům. Keltové zde žili až do začátku našeho letopočtu, v této době jsou archeologicky doložení jako laténská kultura (5.-1. století př.n.l.). V 1. století př.n.l. se u nás usazují Germáni. Nejdříve kmeny Markomanů, později asi i jiní a za poslední Germány u nás bývají považováni Langobardi. Langobardi přes naše území postupovali k jihu, jsou nakonec doložení až v Itálii (dodnes Lombardie). Část Langobardů u nás asi zůstala, tomu by mohlo nasvědčovat langobardské pohřebiště u Kyjova z konce 6. století. V druhé polovině 6. století přicházejí Slované. V pozdějších letech ve středověku zde rovněž docházelo k osídlování z německých (germánských) zemí.

 

Domníváme se, že identitu tedy tvoří jak jazyk (slovanský), tak i etnická příslušnost. Zdá se nám nepravděpodobné, že by v minulosti docházelo k úplné výměně obyvatelstva. Proto si myslíme, že naše identita je z etnického hlediska slovanská, germánská, keltská a neseme v sobě i zbytky Indoevropanů z doby bronzové, eneolitu a asi i předindoevropských Evropanů. V jakém poměru není předmětem našeho zájmu, necháváme to na každém jednotlivci.

 

Sluneční kříž, triskel, dubové listí a štít z hrobky v Poděbradech. Bylanská kultura (halštat), 8.-6. století př.n.l.

Zdroj: Dr. Jiří Neustupný, Náboženství pravěkého lidstva v Čechách a na Moravě, 1940.

 

 

Nakonec bychom ještě zopakovali, že většinu výše zmíněných kultur a národů zároveň spojuje pravděpodobný společný indoevropský původ. Společná pravlast Indoevropanů byla hledána už v 19. století. Dnes je asi nejrozšířenější teorie o pravlasti na severu mezi Černým a Kaspickým mořem. K rozcházení Indoevropanů docházelo postupně asi od závěru doby kamenné v eneolitu a v době bronzové. Pokud bychom měli staré indoevropské kultury posuzovat z hlediska nám nejvíce známé symboliky z archeologických nálezů, nelze si nevšimnout, že od doby bronzové se velmi často objevují symboly odkazující na sluneční kult. Nejrozšířenějším slunečním symbolem pak je rovnoramenný kříž v kruhu, ale i různé formy svastiky, kroužků, kruhových symbolů o různém počtu paprsků. Indoevropský sluneční kult je spojován s koňmi, kteří táhnou sluneční vůz. V závěru doby bronzové a halštatu se ale sluneční symbolika objevuje i v kombinaci s vodními ptáky. Tomuto tématu se více věnujeme v článku o symbolice.

 

Sluneční symbolika z doby bronzové kolem 9.-7. století př,n.l. Muzeum Stralsund, Německo.

 

Indoevropské náboženství

 

S pomocí indoevropské srovnávací mytologie a jazykovědy je možné teoreticky rekonstruovat pravděpodobné indoevropské náboženství. Toto náboženství stálo u zrodu pozdějších historicky doložených mytologií a náboženských představ Řeků, Římanů, Keltů, Germánů, Slovanů, Baltů a dalších. Výsledná podoba mytolgií se zformovala z původního indoevropského základu v kombinaci s mýty národů se kterými přicházeli dávní Indoevropané do styku. Vliv mohla mít i podoba krajiny v cílových zemích. Hlavním tématem indoevropského náboženství bylo zbožštění Země i Nebes, Slunce, Měsíce, úsvitu apod. Bohové přinášeli řád a pořádek, bojovali proti silám ohrožujícím vesmírný řád a mohli přinášet i blahobyt. Indoevropský bůh Hromovládce jehož síla byla vyjádřena bleskem a bouří měl svého soupeře ve vesmírném hadovi nebo drakovi. Byly uctívány prameny a řeky, ale i oheň.

 

Nebeský bůh

 

Hlavním bohem Indoevropanů byl Nebeský bůh, Nebeský otec. Jméno znělo patrně Dyeus nebo *Dyēus Ph2tēr. Z tohoto původního Nebeského boha vznikli později po rozchodu Indoevropanů bohové nástupnických panteonů řecký Zeus, římský Jupiter, germánský Týr (Tiwaz) a pod. Tento bůh byl později u Germánů vytlačen Wotanem – Ódinem a u Řeků a Římanů naopak patrně splynul s představou boha Hromovládce. Tiwaz je jmenován i na přilbě z Negau, zde se jedná o germánský nápis psaný etruským písmem. Je jistě zajímavé, že baltské národy si tohoto boha pod jménem Dievas (Dievs) udrželi také.

 

Matka Země

 

Země byla vnímána jako partnerka Nebe. Védská Prthiví je v Indii označována jako partnerka Nebeského boha Dyause. Odpovídá funkčně germánské pevninské Nerthus a severské Jörð. U Slovanů je Matka Země Mokoš, u Baltů v Litvě Žemina a v Lotyšsku Zemes māte.

 

Bohyně úsvitu

 

Rekonstrukce jména je v podobě *H2eus(os). Odtud pochází i antické jméno bohyně Aurora a Eos, indická Ušas, litevská Aušriné a patrně i germánská Ostara. Bohyně úsvitu je zároveň spojována i s ranní hvězdou Jitřenkou a v případě germánské Ostary i s jarem. Stejný slovní základ mají patrně i lotyšský mužský Auseklis a starogermánský Aurvandil.

 

Sluneční bohyně

 

Pohlaví slunečních bohů je u pozdějších indoevropských národů obojí. Z rekonstruovaného jména *Seh2ul mohly vzniknout jména ženských bohyní Sol, Sunna u Germánů, Saulé u Baltů, ale i jméno řecké hrdinky Heleny. Jaan Puhvel v knize Srovnávací mytologie píše, že jméno Helené je snad odvozeno od *Swelená, které je příbuzné s Helios, *Sáwelios ‚Slunce‘ a s avestským chvarena, *swelnos ‚slunečnost. Jméno mužského slunečního boha Helios má tedy stejný základ. Sem patří i mýtické dcery Slunce, lotyšské Saules meitas. Indický sluneční bůh Súrja má dceru bohyni Súrjá. Tato bohyně je známá také pod jménem Duhitá súrjasja ‚dcera slunce‘.

 

Bůh Měsíce

 

Původní předpokládané jméno *Meh1not přežívá u Germánů v podobě měsíčního boha jménem Máni, v lotyšském Mēness a litevském Ménuo. V pravěku byl Měsíc i „nebeským kalendářem“, české slovo měřit má snad stejný základ. V jižních zemích v antické mytologii je měsíc naopak spojen s bohyněmi.

 

Božská dvojčata

 

Božská dvojčata mohou mít různý základ. Může se jednat o dva mýtické zakladatele, dva bohy spojené s koňmi, případně přímo koně táhnoucí sluneční vůz, nebo syny Nebeského boha. Do této kategorie patří například zakladatelé Říma Romulus a Remus, řečtí Dioskúrové (synové Diovi) Kastór a Polydeukés. Jména germánských mýtických králů z Británie Hengist a Horsa odkazují ke koňům. Hengist znamená ‚hřebec‘ a Horsa ‚kůň‘. V severské mytologii má sluneční bohyně Sól vůz tažený dvěma koňmi jejichž jména zvukově trochu připomínají jména litevských dvojčat “koňáků” Ašvieinai i indických Ašvinů, přesto výklad jejich jmen je jiný. Jmenují se Árvakr - brzy vzhůru a Alsvidr - velmi rychlý. U Germánů odpovídají božským dvojčatům i dva bohové Alkové. Ti jsou naopak spojeni s losem. Baltští (Lotyšsko) Dieva dēli jsou synové nebeského Dievse.

 

Bůh Hromovládce

 

Předpokládané indoevropské *Perkwunos „ten, který bije“ se dochovalo ve slovanském jménu Perun, pruském Perkuns, litevském Perkūnas, lotyšském Pērkons. Germánské pojmenování Hromovládce Donar, Thor má základ v indoevropském slovu pro hřmění, hrom. Keltské Taranis má podobný základ v taran – hrom. Bůh Hromovládce je ochráncem bohů a lidí. Jeho protivníkem bývá Světový had, obři, ale někdy soupeří i s bohem Velniasem (Pobaltí). V Pobaltí může jezdit na koni, u Germánů ale používá vůz tažený kozly. Jeho zbraní byl ve starších představách Indoevropanů asi kamenný sekeromlat, později svazek blesků, kladivo nebo sekera.

 

Bohyně řek a vod

 

Jméno této bohyně se dodnes ozývá v názvech některých řek jako například Dunaj, Don, nebo Dněpr. Rekonstruováné indoevropské *deh1nu se dále zachovalo v irském mýtickém lidu bohyně Dany (Tuatha Dé Danann) a možná v řeckých dívkách Danaovnách.

 

 

Indoevropská keramika a kamenné sekeromlaty, kultura se šňůrovou keramikou, přibližně roky 2800-2300 př,n.l.

Zdroj fotografie: https://pf.ujep.cz Dějiny pravěku

 

Keltové

 

Keltové jsou indoevropský lid, který se formoval v Evropě už od doby bronzové severně od Alp od Francie přes Německo po část Čech. Později expandovali a rozšiřovali svoje území. Nakonec byli vytlačováni a pohlcováni Římany a Germány. Po svém zániku na evropské pevnině přežívala keltská kultura v Bretani, částečně na Britských ostrovech a v Irsku. Na našem území jsou archeologicky doložení především v době laténské v 5.-1. století př.n.l. Částečně lze asi řadit ke keltské kultuře i starší halštatské období od 8. století př.n.l. Zmíníme zde několik známějších bohů a bohyní keltského panteonu. Některá božstva jsou zaznamenána Římany a vztahují se spíš k pevnině. Jiná jsou doložená spíše (nebo jenom) v Británii a Irsku. Zde pak mnohdy patří do okruhu bájného lidu bohyně Dany – Tuatha Dé Danann.

 

Dagda

 

Hlavní keltský bůh z bájného božského lidu bohyně Dany – Tuatha Dé Danann. Dokázal být velkým bojovníkem, bojoval s palicí, která jednou stranou zabíjela a druhou oživovala. Zároveň je ale vzdělaný a znalý kouzel.

 

Danu

 

Jméno této bohyně nese celý božský rod jako Lid bohyně Dany – Tuatha Dé Danann. V irské mytologii je tedy jakousi matkou bohů, původně se ovšem jedná o indoevropskou bohyni řek a vod.

 

Taranis

 

Keltský bůh Hromovládce. Jméno má původ v indoevropském pojmenování hromu. Slovo Taran se dodnes vyskytuje v moderní velštině a Bretonštině a znamená hrom. Bronzové sošky Taranise nalézané na místech keltského osídlení bývají doplněny kolem s loukotěmi a svazkem blesků. Tyto sošky vznikaly už pod římským vlivem.

 

Teutates

 

Patrně bůh ochránce kmene. V jeho jménu se ozývá indoevropské pojmenování pro lid – Teuta. Stejný základ má i germánské slovo Teutoni, nebo baltské jméno pro lid (tautas) stejného významu.

 

Cernunos

 

Bůh s parožím. Jeho nejnámější vyobrazení pochází z Gundestrupského kotlíku. Sedí zde se skříženýma nohama, v ruce drží keltský nákrčník a hada. Je obklopen zvířaty. Je bohem lesa, divoké zvěře a asi také plodnosti.

 

Epona

 

Bohyně spojená s koňmi. Bývá vyobrazována jedoucí na koni. Byla uctívána spíše na pevnině, v Británii její kult není příliš doložen. Na pevnině byla oblíbena i Římany.

 

Morrigan

 

Bohyně spojená s osudem a smrtí. Zjevovala se v podobě krásné dívky, staré ženy, ale třeba i vrány. V podobě vrány usedla na rameno irskému hrdinovi Cúchulainnovi. To znamenalo, že padl v boji a zemřel. Do té doby se jeho nepřátelé báli přiblížit.

 

Lugh

 

Bývá považován za slunečního boha. Vlastní kouzelné kopí a prak. Prý byl zakladatelem svátku Lughnasad. Tento svátek se slaví začátkem srpna a je spojen s úrodou a žněmi. Původně byl svátek spojen rovněž se závody koní a soutěžením bojovníků.

 

Belenus

 

Bůh doložený v keltském světě na pevnině i Britských ostrovech. Bývá považován za sluneční božstvo. Má vztah i k léčitelství. Základ jeho jména *bel možná znamená jasný, zářící. Tentýž základ je i v názvu jarního svátku Beltain ve smyslu jasný oheň.

 

Brigid

 

Keltská irská bohyně uzdravování a plodnosti. V Británii jí odpovídá Brigantia. Jméno má indoevropský základ znamenající vznešená. Indická podoba bohyně úsvitu Ušas má přízvisko Brhatí, které má stejný indoevropský základ. Z toho důvodu vznikla i teorie o spojení Brigid s indoevropskými bohyněmi úsvitu.

 

Keltský bůh Cernunos na Gundestrupském kotlíku z 2.-1. století př.n.l. Zdroj: Wikimedia Commons (volné dílo).

 

Germáni

 

Germáni se zformovali ze starších indoevropských kultur severské doby bronzové a starší železné v severních částech Evropy. Z archeologického hlediska se nám zdá někdy zajímavější severská doba bronzová. Z této doby pocházejí krásné rytiny do bronzu, ale také známé severské rytiny do kamenů. Zde se objevuje motiv lodí, často spojených se symboly Slunce. Jsou známy i vyryté postavy, někdy se sekerami. Na konci doby bronzové dochází, alespoň podle našeho pozorování, k jakémusi kulturnímu útlumu a později v prvních stoletích př.n.l. se zde formují první historičtí Germáni. Tak jako i jiné staré kultury procházejí Germáni obdobím velkých migrací a expanzí. Gótové procházejí přes území dnešní Ukrajiny do jižní Evropy, gótská království vznikají na troskách Římské říše a kmen Vandalů skočí až v severní Africe. To je doba, kdy jsou Germáni doložení i u nás.

Co se bohů týče, jsou zachována částečně jména starogermánských bohů z kontinentální Evropy, ale nejznámější se nakonec stala mytologie severských Germánů z vikinské doby. V severské mytologii jsou dvě božské rodiny, Ásové a Vanové. Ti spolu svedli prvotní válku a po uzavření příměří vládnou společně.

Podle severské mytologie je hlavní Svět tvořen devíti světy. Názvy těchto devíti světů používáme v této variantě: Asgardr, Ljosalfheimr, Svartalfheimr, Midgardr, Jotunheimr, Vanaheimr, Muspelsheimr, Helheimr, Niflheimr. Znamenají říše Ásů, domov světlých elfů, domov temných elfů (skřítků), Středozem – říše lidí, domov ledových obrů, domov bohů Vanů, domov ohnivých obrů, domov (říše) mrtvých, domov (země) mlhy.

 

Odin

 

Severský bůh Odin je současně i starogermánským bohem Wotanem. V severské mytologii je považován za hlavního boha. V tomto postavení nahradil původního indoevropského Nebeského boha. Odin vlastní kouzelné kopí, doprovázejí ho dva havrani Hugin a Munin (Myšlenka a paměť) a dva vlci Geri a Freki (nenasytný a žravý). Odin obětoval sám sebe na Světovém stromu Yggrasilu a tím získal poznání run. Jedno svoje oko obětoval v Mímiho studni za dar poznání. Jeho manželkou je bohyně Frigg. S bohyní Fjörgyn má syna Thora, boha Hromovládce. Tato bohyně je ztotožňovaná s Jörð, severskou bohyní Země. Je rovněž pánem Valhally, síně padlých bojovníků. Patří do rodiny Ásů.

 

Frigg

 

Severská bohyně jejíž starogermánské jméno bylo asi Frija. Nejvyšší bohyně a manželka Odina. Jako jediná má právo sedět s Odinem na trůnu odkud je vidět celý Svět. Zná osudy Světa, ale nikdy je nesděluje. Podle mytologie věděla i o budoucí smrti boha Baldra a proto si vyžádala od všech živých bytostí, bohů, lidí, zvířat a rostlin přísahu, že Baldrovi neublíží. Vynechala jen jmelí a pomocí něj byl Baldr nakonec zabit. Je bohyní mateřství a patronkou rodiny. Mezi její atributy patří přeslice a vřeteno. Patří do rodiny Ásů.

 

Thor

 

Severský bůh Hromovládce, starogermánský Donar. Bůh mužného vzhledu, silák mezi bohy. Jeho zbraní je kladivo Mjöllni, vlastní i opasek síly. Má vůz tažený dvěma kozly, jejich jména jsou Tanngnjóst a Tanngrisni. Pokud kozly zabije a sní, musí se zachovat kosti a pomocí kladiva Mjollni je zase může oživit. V příběhu o obry ukradeném kladivu je kladivo přineseno při svatebním obřadu. Thor je zde převlečen za Freyu, kladiva se rychle zmocní a všechny přítomné obry pobije. Z toho se obyčejně vyvozuje, že Thorovo kladivo není jen smrtící zbraní, ale i předmětem pro požehnání (např. Svatba) a oživování. Thorovou manželkou je bohyně Sif. Patří do rodiny Ásů.

 

Sif

 

Bohyně spojená s obilím a úrodou. Původně měla krásné vlasy, právě ty mají symbolizovat zralé obilí. Vlasy jí ostříhal a ukradl Loki. Thor Lokiho donutil k náhradě a od té doby má vlasy ze zlata. Bohyně patří do rodiny Ásů.

 

Týr

 

Podle indoevropské srovnávací jazykovědy se jedná o původního indoevropského Nebeského boha. Starogermánsky se jmenuje Tiwaz. V představách severských Germánů byl vytlačen Odinem. V severské mytolgii je příběh o obrovském vlku Fenrim. Vlk byl potomkem Lokiho. Nikdo se k vlkovi neodvážil přiblížit, jedině Týr. Týr vlka krmil, ten nakonec dorostl a začal ohrožovat bohy. Proto se rozhodli vlka spoutat. Pouta vyrobili skřítci. Vlk se bohy nechal spoutat pouze pod podmínkou, že mu někdo z bohů vloží ruku do tlamy jako zástavu. Počítal, že ho takto zase rozvážou. To se ale nestalo a Týr, který jako jediný našel odvahu, přišel o ruku. Bůh je patronem přísah, sněmu a války. Vlkovi musel dát křivou přísahu ve jménu vyššího zájmu (jeho spoutání). Křivá přísaha ale musela být potrestána právě ztrátou ruky. Bůh patří mezi Ásy.

 

Idunn

 

Bohyně mládí. Vlastní kouzelná jablka mládí. Jablka dává bohům. Jednou se stalo, že Idunn byla unesena. Bohové začali slábnout a stárnout. Nakonec se Idunn vrátila a bohové získali zpět svojí sílu. Je manželkou boha básnictví Bragiho.Patří mezi Ásy.

 

Bragi

 

Je bohem výřečnosti a básnictví. Prý má do jazyka vyřezané runy, ty mu asi zajištují větší básnické nadání Na Bragiho pohár se skládaly přísahy. Patří mezi Ásy.

 

Frey

 

Bůh plodnosti. Je dvojčatem bohyně Freyji, oba jsou děti boha moře Njörda. Mezi jeho atributy patří zlatý kanec Gullinbursti, loď Skídbladni a kouzelný meč. Meče se vzdá pro lásku ke Gerdě. Bůh patří do rodiny Vanů.

 

Freya

 

Bohyně lásky, plodnosti a čarodějnictví. Vlastní náhrdelník Brísingamen. Má vůz tažený kočkami a sokolí roucho. Prý si k sobě bere polovinu padlých bojovníků. Freya patří do božské rodiny Vanů.

 

Njörd

 

Bůh moře, otec Fryje a Freyji. V jednom příběhu dostal za manželku Skadi. Ta si mohla vybrat jednoho z bohů jako náhradu za zabití otce. Podmínka ale byla, že si bude vybírat jen podle nohou. Vybrala si Njörda v domnění, že nejhezčí nohy bude mít Baldr. Tento svazek nebyl šťastný. Bůh moře nedokázal žít trvale v horách a Skadi zase u moře. A tak se dohodli, že sídla budou střídat po devíti dnech. Patří mezi Vany.

 

Heimdall

 

Bůh strážící sídlo bohů Asgard. Stráž drží u duhového mostu Bifröstu, který spojuje sídlo bohů s ostatními Světy. Má troubící roh Gjallarhorn na který zaduje v případě nebezbečí. Má dobrý zrak a sluch. V noci prý vidí i slyší růst trávu. Patří mezi Ásy.

 

Baldr

 

Bůh krásného vzhledu, laskavý a mírumilovný. Byl nakonec zabit pomocí jmelí. Šíp ze jmelí vystřelil slepý bůh Höd, který byl naveden lstivým bohem Lokim. Patří mezi Ásy.

 

Jörð

 

Jörð je bohyně Země. Je ztotožňována s bohyní Fjörgyn. Tato bohyně odpovídá i starogermánské Nerthus. Měla posvátný háj na nějakém ostrově u Baltu. Nerthus prý u Germánů měla slavnosti během kterých projížděla krajem na voze taženém krávami a v této době se nesmělo válčit. Zřejmě se jednalo o rituál při kterém zemí neprojížděla přímo bohyně, ale byla vozena její socha. Nerthus se pod tímto jménem v severské mytologii neobjevuje, domníváme se ale, že by mohla patřit do rodiny Vanů.

 

Sol

 

Sol je bohyně Slunce. Germánská podoba jména je Sunna nebo Sauilo. V severské mytologii už nehraje příliš velkou roli, přesto je zmiňována. Má vůz tažený dvěma koňmi. Motiv Slunce s koňským povozem byl významněji zastoupen u předků Germánů v době bronzové. To dokazuje i sluneční disk s koněm z Trundholmu z doby bronzové.

 

Mani

 

Bůh Měsíce. Má rovněž vůz s koňmi. Podle severského mýtu je bratrem sluneční bohyně Sol.

 

Loki

 

Lstivý bůh, který bohům způsobuje nesnáze, ale ty pak zase dokáže napravovat. Většinou ale musí být k nápravě domucen bohem Thorem. Původně byl asi obrem.

 

Hel

 

Bohyně smrti, dcera Lokiho. Vládne říši mrtvých. Podle mýtů má jednu polovinu těla krásnou a druhou temnou nebo rozkládající se.

 

 

Norny

 

Norny jsou tři sudičky sídlící u Stromu Světa Yggdrasilu. Zastupují minulost, současnost a budoucnost. Jejich jména jsou Urd, Verdandi a Skuld.

 

Valkýry

 

Dívky, které vybírají na bojišti padlé hrdiny, které pak hostí v síni Valhalle.

 

Existuje ještě více bohů a různých bytostí jmenovaných v severské mytologii. Všech devět Světů, které zmiňujeme na začátku kapitoly o Germánech je obydleno kromě lidí i světlými elfy (alfové, albové), temnými elfy (skřítci), ledovými obry, ohnivými obry atd. Svět obtáčí obrovský had Jörmungandr zvaný též Midgardsormr. Tento had je v mýtech protivníkem boha Thora. Thor se ho snažil ulovit a zabít, to se mu nikdy nepovedlo a zabijí se navzájem až při Ragnaröku, soumraku bohů.

 

Bohyně Idun rozdává jablka mládí. Autor James Doyle Penrose (1862-1932).

 

Slované

 

Slované vstupují na světovou scénu během doby stěhování národů a v raném středověku, Jejich pravlastí byla východní Evropa. V té době byla střední Evropa zalidněna zbytky Germánů. Mezi Germány a Slovany nemusely nutně exitovat ostré hranice, ale obě indoevropské kultury se místy v pohraničí mohly částečně prolínat. Na podporu této teorie zde uvedeme například Przeworskou kulturu (též Převorská kultura), která existovala na území dnešního Polska přibližně v 2. století př.n.l. až 5. století n.l. Na podobu této kultury mohli mít vliv ještě laténští Keltové a také zde byl vliv Říma (import zboží). Z etnického hlediska se dříve o tuto kulturu vedly spory, dnes se uznává, že z etnického hlediska mohla být ve své západní části germánská (kmeny Vandalů a Burgundů) a na východě už slovanská. Slovanská část se mohla projevovat kmenem indoevropských Vislanských Venedů, kteří měli vliv na etnogenezi Slovanů. Později došlo k expanzím Slovanů na Balkán a na západ. Obsazovali prořídlé území dnešního Slovenska a České republiky, Balkán, oblasti Rakouska a Německa. V Německu je vlna slovanského osídlení doložená až v Bavorsku a na severu v Polabí. Z tzv. Polabských Slovanů dodnes jazykově přežili Lužičtí Srbové, ostatní slovanské kmeny byly asimilovány Germány. Dnešní Němci mají místy i částečně slovanský původ. Na území České republiky se slovanské osídlení objevuje během druhé poloviny 6. století.

Ve slovanské mytologii přežívaly motivy z indoevropského dávnověku například v představě boha Hromovládce Peruna. Podoba jména slovanského Hromovládce dokládá i příbuznost s Balty, kde se Hromovládce jmenuje Pērkunas (Litva) a Pērkons (Lotyšsko). Zajímavostí je i vyobrazování bohů s více hlavami. Myslíme si, že se zde nejednalo o vícehlavost boha v doslovném smyslu, ale že se jednalo o symbol - např. trojnosti, vlády na světovými stranami, funkce atd. Mezi jednu z nejznámějších svatyní Slovanů patřila Arkona na Rujáně v Německu. Zde se uctíval v chrámu bůh Svantovít. Tato svatyně existivala až do roku 1168, kdy byla dobyta a zničena dánským králem Waldemarem I.

 

Svarog

 

Patrně hlavní slovanský bůh. Významově by mohl odpovídat indoevropskému Nebeskému bohu (Dyeus), původ jména je ale jiný. Ten se vykládá buďto v praslovanštině a nebo v indoíránském jazyce. Slovanský výklad slovního základu svar by prý původně znamenal slavnostní řeč, později se význam posunul na bojový ryk. Indoíránský výklad se vztahuje na původní slovo chvar – Slunce, nebo sanskrtské svar- světlo, jas a možná i nebe (svarga). Bůh později ustoupil do pozadí a vládu přenechal novým generacím bohů, např Perunovi.

 

Perun

 

Slovanský bůh Hromovládce. Výklad jeho jména je indoevropský z *perti – tlouci, bíti. Tedy ten který tluče. Další možnost výkladu se nabízí v indoevropském jménu dubu *perku. Bůh Hromovládce má dub za svůj posvátný strom. Jméno Hromovládce by mohlo souviset i s indoevropskými variantami pro slovo skála, hora - chetitské perunaš (skála) a sanskrtské parvata (hora). Bůh je vyobrazován jako silný muž, jeho zbraní je sekera.

 

Mokoš

 

Slovanská varianta původní indoevropské bohyně Země, Matky Země. Jméno bohyně vychází z praslovanského kořene *mok - vlhkost, vláha. To souvisí s plodností, mateřstvím a sexualitou. Bohyně byla známa až do novověku, ještě v 16. století se v křesťanských zpovědních knihách v Rusku uvádí Mokoš, víly a někteří bohové v otázce o hříšném jednání. Jméno bohyně ptrně dodnes nese česká obec Mokošín.

 

Dažbog

 

Slovanský bůh Slunce. Jméno je vykládáno buďto z praslovanských kořenů *dadj a *bogъ, tedy dávající bůh a nebo z indoevropského kořene *dʰegʷʰ, hořet. Je synem hlavního boha Svaroga. Měl by být totožný s bohem Svarožičem.

 

Svantovít

 

Bůh uctívaný Polabskými Slovany. Měl hlavní svatyni v Arkoně na Rujáně u Baltského moře. Svatyně byla dobyta křesťanskými Dány až v roce 1168, jednalo se o poslední slovanský organizovaný kult. Bůh měl ve svatyni velkou sochu se čtyřmi obličeji. Součástí sochy byl i velký picí roh, zdobený meč, sedlo aa uzda. Picí roh býval dolíván knězem a podle ubývání tekutiny se prý odhadoval stav budoucí úrody. Ve svatyni byl chován bílý kůň na kterém prý někdy v noci jezdil sám bůh.

 

Veles

 

Bůh dobytka, spjatý i s magií. V Pobaltí se objevuje jako Velnias. Baltská podoba boha je patrně více spjatá s magií. Výklad jména je srovnáván s baltským véles, duše mrtvých. Stejný základ asi mají i germánská slova valkýra nebo Valhalla, kde začátek obou slov se rovněž vztahuje k mrtvým. Jméno by mohlo být příbuzné i se jménem známé germánské kněžky Veledy. V tomto případě tvoří základ indoevropské *wel a znamená vidění, prozření.

 

Lada

 

Bohyně lásky a jara. Doložení bohyně bývá občas zpochybňováno, zprávy o ní jsou spíše novověké a folklorní. Lada se patrně zmiňuje i v obřadních písních Litevců v Pobaltí zpívaných během května a června. Zde vystupuje jako ochránkyně manželství a žádá se o déšť a dobrou úrodu. Ladu možná zmiňuje text z 11. století. Týká vesnice Livadija na poloostrově Chalkidiké, kde prý Slované ctili sochu bohyně dávající sluneční svit, déšť a blahobyt.

 

Triglav

 

Bůh uctívaný Slovany na území Polska. Jeho socha měla tři hlavy, podle kněží tyto tři hlavy symbolizovali vládu boha nad třemi sférami Světa – nad Nebesy, nad Zemí a nad podsvětím. Jeho socha stála ve Wolinu na Baltu a ve Štětíně. Ve Štětíně měl krásný chrám do kterého se ukládala desetina válečné kořisti. Kult boha byl vyvrácen během 12. století.

 

Morana

 

Bohyně smrti doložená především ve folkloru. Je spojena s jarním vynášením figury bohyně z vesnice. Tento zvyk je podle Čeňka Zíbrta doložen už v církevních zápovědích z 14. století, což by mohlo vypovídat o stáří lidového zvyku, který měl možná předobraz v jarním předkřesťanském rituálu.

 

Rod

 

Uctívání Roda je doloženo v církevním textu z 11. nebo 12. století. Lidé se k němu tehdy modlili a přinášeli mu obětiny z pokrmů. Rod je zde uváděn ve spojení s Rožanicemi. Rožanice se vykládají jako sudičky a Rod jako ochránce rodiny.

 

Slovanský bůh Veles.  Autor Andrej Klimenko (Андрей Клименко), nar. 1956.

 

Nižší přírodní bytosti

 

Mezi nižší přírodní bytosti počítáme víly, rusalky, trpaslíky, skřítky, různé lesní duchy, elfy apod. Tyto bytosti mohou být v nějaké roli součástí „vyšších“ mytologických příběhů, ale lze je najít i v krajových pověstech nebo pohádkách. Někdy se jedná o krásné a vznešené bytosti. Slovo elf se vyvinulo z indoevropského slova *albhós, bílý. Stejný základ mají například Alpy a možná Labe. V severské mytologii se dochovalo slovní spojení alfablot. Blot je pohanskou obětí. V tomto případě se jedná o oběť elfům.

Tyto bytosti mohou dobré lidi obdarovat a zlé potrestat. Někdy stojí zcela mimo dobro a zlo a jednají jen podle svého zájmu. V severských baladách je třeba příběh o panu Olufovi a rusalkách. Pan Oluf potkal rusalky a jedna z nich chtěla pana Olufa získat pro sebe. Slibovala mu mnohé drahé věci, ale on se nedal přesvědčit. Rusalka způsobila kouzlem jeho smrt. Jinde se ale rusalka zachovala lépe. V šumavských pověstech se vypráví o chlapci, který v Kašperských horách pomohl vodní královně proti zlé čarodějnici. Královna ho nakonec bohatě obdarovala. V jiné šumavské pověsti odešel mladík Hannes do říše vodní žínky v říčce Vydře, kde žil dlouhá léta. Po nějaké době zatoužil po návratu. Vodní žínka ho propustila, ale on na zemi zjistil, že mezitím uběhlo sto let. Mladík šel zpátky k vodě, vodní žínka už ho ale zpátky do své říše nepustila. Z žalu se utopil. Zde se objevuje zajímavé téma běhu času. V zásvětí platí jiný čas. Pro srovnání zde zmíníme známý keltský příběh o Ossianovi. Ten odešel do zásvětí po svém setkání s dcerou mořského boha Niamh. Objevila se před ním na koni se stříbrnými kopyty a zlatou hřívou. Žil v její říši, ale nakonec také zatoužil po návratu. Niamh mu půjčila koně, podmínka byla, že nesmí sesednout. V jeho rodné zemi mezitím uběhla dlouhá doba a žili zde už jiní lidé. Chtěl pomoci nějakým venkovanům odvalit kámen, přitom nešťastně spadl z koně. V tu chvíli se proměnil ve starce.

Někdy se v pověstech objevuje téma obdarování člověka. Víla nedá člověku přímo bohatství, ale obdaruje ho například listím. Často se pak stane, že člověk listí vyhodí, ale jeden list se mu někde uchytí. Když přijde domů zjistí, že se list změnil ve zlato.

K setkání s přírodními bytostmi dochází v lese, u čisté vody, u potoků, studánek, jezer. Do této kategorie patří i téma bílých paní u studánek. Pověsti o bílé paní jsou dnes známé především z hradů, ale dříve se zjevovaly i v přírodě. V přírodě jsou bílé paní ochránkyněmi místa, na hradech naopak ochránkyněmi rodu. V románské a keltské literatuře vystupují víly také jako ochránkyně a nebo partnerky hrdinů. Setkávají se v lese nebo u vody.

Zajímavým tématem jsou i labutí panny. Labutí panny na sebe berou podobu ptáků, ale někdy při koupání v jezerech odkládají labutí plášť a zjevují se v podobě krásných dívek. Takovou dívku lze získat tím, že hrdina vezme a schová labutí plášť. Pokud tento plášť dívka třeba i po mnoha letech najde, odletí zpátky do zásvětí.

V některých příbězích se objevují například duchové stromů, kteří brání strom před pokácením. Dřevorubce dokážou zabít.

Závěrem bychom se ještě krátce zmínili o trpaslících a skřítcích. Bývají šikovní a pracovití, ale někdy příliš touží po majetku. V severské mytologii jsou příběhy, kdy se zabíjeli mezi sebou kvůli nějaké vzácné věci. Hodní skřítci někdy za drobné dary pomáhají v hospodářství. Nemají ale rádi, když je někdo pozoruje. V takovém případě pak odejdou a už nikdy nepomohou.

 

Tanec víl. Karl Wilhelm Diefenbach, 1895. Výřez z obrazu. 

 

Zdroje: 

Nigel Pennick; Runová astrologie; 1990.

Jaan Puhvel; Srovnávací mytologie, 1997.

Ivo Budil; Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů, 2000.

Dušan Třeštík; Mýty kmene Čechů, 2003.

Michal Téra; Perun bůh hromovládce, 2009.

Jitka Vlčková; Encyklopedie mytologie germánských a severských národů, 1999.

Jitka Vlčkková; Enyklopedie keltské mytologie, 2003.

Libuše Spáčilová, Maria Wolfová; Germánská mytologie, 1996.

Ladislav Heger, Marie Novotná; Severské balady, 2000.

Josef Rauvolf; Legendy a poěsti staré Šumavy, 2000.

Internet:

Rodná víra

Wikipedie

Proto-Indo-European mythology