Úvod / Mytologie

Mytologie

O původu, identitě a tradicích

Úvodem bychom se rádi věnovali otázce identity se zřetelem na naší zemi, Evropu. a indoevropský původ. Dále se pokusíme trochu probrat otázku indoevropského náboženství, které stálo u zrodu ostatních klasických evropských mytologií. Nakonec se budeme věnovat i třem domácím tradicím keltské, germánské a slovanské. Zde bychom také rádi upozornili, že Keltové, Germáni i Slované jsou na našem území doloženi archeologicky, ale z hlediska mytologie se necháváme inspirovat i jinými evropskými zeměmi, kde se jmenované tradice dochovaly v lepším stavu. V případě Keltů se to týká Irska, Skotska a Británie. U Germánů je to Skandinávie, Island a Německo. U Slovanů pak lze čerpat z Ruska, Běloruska, z Balkánu a Ukrajiny. Pro celkovou inspiraci je samozřejmě možné hledat i mimo tři zmíněné domácí tradice. Může to být třeba antické Řecko nebo Řím, pro nás je v tomto zajímavé Pobaltí. Z hlediska indoevropské srovnávací mytologie je možné se podívat i do velmi vzdálených zemí jako je například Indie nebo dávná Persie. V závěru článku se ještě krátce zmíníme o nižších přírodních bytostech vílách, rusalkách, skřítcích a pod., které vnímáme jako bytosti víceméně společné všem výše zmíněným tradicím.

Článek není vědeckým pojednáním, je psaný v duchu našich zájmů, víry a tvořivosti. Z naší strany je to také pokus o popsání naší identity s ohledem na nejstarší dějiny naší země a Evropy. Uvědomujeme si ale, že naše identita je tvořena i dobami pozdějšími a těmi současnými. Pro nás je pak inspirativní i místní a evropská lidová kutura. Domníváme se, že v lidové kultuře se v nějaké míře také zachovalo dávně dědictví předků. Pokud píšeme o naší identitě, máme na mysli kolektivní identitu většiny obyvatel našeho území, což se nutně nemusí vázat na národnost. V naší tvorbě používáme pravidelně název Boiohaemum, starší jméno pro známější Bohemii. Tato země Boiohaemum je ze zeměpisného hlediska totožná s územím současné České republiky.

Mohyla v Dřevohostickém lese patřící indoevropskému lidu šňůrové keramiky, přibližně roky 2800-2300 př,n.l.

Jazykový původ a identita

V dobách národního obrození se identita odvozovala především od jazyka. Z tohoto hlediska lze český národ definovat jako slovanský. Slovanský jazyk pak dále patří do větší rodiny indoevropských jazyků. Rodina indoevropských jazyků bývá zobrazována jako strom vyrůstající z kořenů protoindoevropského jazyka (praindoevropského jazyka). Na obrázku níže je jeden z nákresů tohoto stromu, větev slovanských jazyků zde nalezneme vpravo nahoře. Jsou zde například vyznačeni i naši germánsky hovořící sousedé v Německu a na severu, keltské jazyky, ale i jazyky už dávno zaniklé jako například větev indoevropských Tocharů, kteří sídlili až na území dnešní Číny. Čím níže se na obrázku indoevropského jazykového stromu posouváme, tím je větší shoda v jazyce. Byly doby, kdy by si rozumněli i předci Germánů a Slovanů. Pro zajímavost přidáváme chetitské slovo "vádar". Podle Bedřicha Hrozného znamená voda. Starověký národ Chetité je na obrázku na větvi "Anatolian" úplně vlevo dole jako "Hittite".

Etnický původ a historie

Výše zmíněné kultury a národy kromě jazyka zároveň spojuje etnický indoevropský původ. Pravlast Indoevropanů byla hledána už v 19. století. Dnes je asi nejrozšířenější teorie o pravlasti na severu mezi Černým a Kaspickým mořem. K rozcházení Indoevropanů docházelo postupně asi od závěru doby kamenné v eneolitu a v době bronzové. Na obrázku níže je zobrazena předpokládaná pravlast Indoevropanů v souladu s tzv. Kurganovou hypotézou z rozmezí let 4000 až 1000 př.n.l.

Rozšiřování Indoevropanů

Na našem území se od doby kamenné vystřídalo více kultur, národů, kmenů. V době kamenné v neolitu (od 6. tisíciletí př.n.l.) lze psát o předindoevropských Evropanech, i když někdy se uznává, že už v této době zde mohl být vliv Indoevropanů. Za první celkem jistý indoevropský národ u nás se považuje lid šňůrové keramiky (2800–2300 př. n.l.) a pak v podstatě všechny následné kultury doby bronzové a železné. Zde pak máme na mysli nepojmenované Indoevropany. Ve starší době železné v halštatu (8.-5. století př.n.l.) lze už uvažovat o historických Keltech. Keltové zde žili až do začátku našeho letopočtu, v této době jsou archeologicky doložení jako laténská kultura (5.-1. století př.n.l.). V 1. století př.n.l. se u nás usazují Germáni. Nejdříve asi Hermunduři, pak kmeny Markomanů a Kvádů, později asi i Durynkové a za poslední Germány u nás bývají považováni Langobardi. Langobardi přes naše území postupovali k jihu, jsou nakonec doložení až v Itálii (dodnes Lombardie). Pohřebiště Langobardů jsou u nás doložena v 1. polovině 6. století. V druhé polovině 6. století přicházejí Slované. Podle některých výkladů z oblasti jazykovědy docházelo ke kontaktům mezi germánskými Góty a Slovany ještě ve slovanské pravlasti. Přibližně v 2. století př.n.l. až 5. století existovala na území dnešního Polska převorská kultura (przeworská kultura). Tato kultura bývá označována za germánsko-slovanskou. Zajímavostí je také nález vyrytých run na slovanském archeologickém nalezišti v Lánech na Moravě. Vyobrazení koncových run by mohlo vypovídat o tom, že původně byl na kosti vyryt celý futhark. Tento nález by mohl naznačovat nějakou míru vzájemného ovlivňování mezi Germány a Slovany. V pozdějších letech ve středověku zde rovněž docházelo k osídlování z německých (germánských) zemí.

Runy ze slovanského naleziště v Lánech. Zdroj: Runes from Lány

Jména kultur, kmenů, národů a předslovanská jména v krajině

Moderní pojmenování "Indoevropané" se v pravěku nepoužívalo. Lidé tehdejší doby měli patrně svá vlastní kmenová jména, která už dnes většinou neznáme. V německých zemích se dnes užívá jméno Indogermáni (Indogermanen). V 19. a 20. století bylo pro Indoevropany populární jméno Árijci, nebo Árjové. Bylo používáno i v archeologické literatuře a přežívalo ještě nějakou dobu po roce 1945. Slovní spojení "árjovská Evropa" a "Árjové" používá ještě uznávaný americký komparativní religionista Joseph Campbell například ve své knize Mýty západu, 1964, česky 2004. Jako Árje zde konkrétně jmenuje například Řeky, Římany, Kelty, Germány, Peršany a Slovany (str. 24). V současnosti se používá především pro indoevropské obyvatele Indie a staré Persie. Jméno Árjů je dodnes asi slyšet v názvu Irák, Irán, Arménie a někdy se uvádělo i Irsko.

Pro neznámé kmeny a národy rozpoznané archeologickým výzkumem se používá pojmenování pro ně nějakým způsobem typické. Kultura se šňůrovou keramikou má jméno podle zdobení keramiky otiskem provázku. Některá jména vznikla podle místa nálezu, například únětická kultura ze začátku doby bronzové.

Nejstarší jménem známí obyvatelé naší země jsou Keltové. Ačkoliv jméno Keltové pochází z jejich doby, oni sami by se asi spíš nazvali jménem kmenu ke kterému náleželi. U Keltů třeba Bójové. Později u Germánů a Slovanů by to asi bylo podobné a tak bychom slyšeli o Markomanech, Doudlebech atd. Přesto dnes používáme zažité pojmenování Keltové, Germáni a Slované.

Ve jménech dnešních národů a jejich zemí lze někdy slyšet původní jména kmenů, které byly v době sjednocování nejvíc úspěšní. A tak ve jménu Francie stále slyšíme germánský kmen Franků, a ve jménu Anglie staré Angly. Jméno Němců - Deutsch vychází z germánského Teutoni, protogermánského þeudō a to ještě ze staršího indoevropského pojmenování pro lid. V irské mytologii je lid bohyně Dany - Tuatha Dé Danann. Slovo stejného indoevropského základu známe i z Pobaltí v podobě "tautas". Jméno českého národa dal podle lidového vyprávění obyvatelům naší země praotec Čech. Čechové byli ve skutečnosti nejúspěšnější slovanský kmen. Sympatický nám je jeden z pravděpodobných výkladů jména Čech a to "člen rodu".

Značná část názvů v krajině České republiky je předslovanského původu. Známý název naší země Bohemia má původ ve starodávném jménu země Boiohaemum. Je doloženo používání více variant tohoto názvu se stejným významem jako například Boiemum, Baiochaemae a pod. Název Boiohaemum je složený ze dvou částí a dal by se interpretovat jako "domov Bójů.". Bójové byli keltský kmen, název země se ale nejspíš udržel i po zániku keltské moci v dobách Germánů. Druhá část jména země "haemum" má stejný základ jako názvy světů severské mytologie, kde je význam stejný. Například Vana - heim (domov bohů Vanů), Ljósálf - heim (domov světlých elfů) a pod. Mnohé názvy se u nás považují za keltské, nebo ještě starší předkeltské indoevropské. Název řeky Vltavy je patrně germánského původu a zněl asi Wilt - ahwa, divoká voda. Název Labe (Albis) má asi stejný indoevropský základ jako Alpy a nebo také albové - elfové. Zde se pak ozývá slovo "bílý". Název Slezska možná vznikl podle germánského kmene Silingů, který v těchto místech sídlil na začátku našeho letopočtu. Jméno řeky Moravy se v antických zprávách objevuje v podobě Marus. Jméno naší posvátné hory Říp je rovněž předslovanského původu.

Postavy držící se za ruce na plíšku ze severské doby bronzové. Kruhový tanec, rituál kmene, lidu.

Posvátné stromy

Na obrázku níže je archeologický nález z naší země. Kromě symbolů zde stojí za zmínku i list dubu. Posvátný dub patří mezi pravidelně zobrazovaný motiv na našich výrobcích. Dub vnímáme především jako strom zasvěcený mužským bohům, u dávných Indoevropanů nejčastěji Hromovládci v jeho různých mytologických verzích - Donar, Thor, Taranis, Jupiter, Zeus, Perun, Perkunas, Pērkons atd. Dub je tedy pro nás posvátný strom Slovanů, Keltů i Germánů. Zobrazujeme i lípu, kterou přiřazujeme k bohyním. V této souvislosti je nám také sympatické, že přiřazení k bohům odpovídá rodům těchto stromů - "ten dub a ta lípa". Z archeologického hlediska stojí za zmínku vrch Burkovák. Zde se ve společnosti halštatských mohyl našly keramické obětiny rozprostřené na místě, které odpovídalo rozměrům koruny stromu. Proto se uvažovalo o tom, že zde stál posvátný strom. Druhotný výzkum ale odhalil kůlové jamky, což by vypovádalo i o nějaké konstrukci. Možná zde bylo obojí, nevíme jistě. Germánský král Völsung měl uprostřed síně obrovský dub, který prorůstal ven střechou. Při jedné hostině vstoupil bůh Ódin a do stromu zarazil meč. Meč ze stromu později vytáhnul hrdina Sigmund. V severské mytologii je Strom světa jasan a podle severského mýtu vznikli první lidé také ze dřeva stromu. Mají jména Ask a Embla - Jasan a Jíva. Uctívaných a posvátných stromů může být víc, svojí roli může hrát podoba stromu a to kde roste.

Sluneční kříž, triskel, dubové listí a štít z hrobky v Poděbradech. Bylanská kultura (halštat), 8.-6. století př.n.l.

Zdroj: Dr. Jiří Neustupný, Náboženství pravěkého lidstva v Čechách a na Moravě, 1940.

Posvátná a mýtická zvířata

V mýtech je doloženo, že pozorování letu ptáků, chování koní, nebo třeba běh zajíce může ovlivňovat kmenová rozhodnutí. Koně jsou přímo součástí mytologie, táhnou sluneční vůz. Nejznámější je Trundholmský sluneční vůz. Podobně jsou ve spojení se Sluncem zobrazováni v závěru doby bronzové a v době halštatské vodní ptáci a labutě. Často zobrazovaným zvířetem je jelen a kanec. Známé jsou u nás nálezy figurek kanců a jelena. Bůh Cernunnos má sám jelení paroží. Ve staroanglickém Béowulfovi se přímo zmiňuje figurka kance na přilbici bojovníků, to odpovídá i některým nálezům germánských přileb. V době kamenné a mnohem později až v halštatu se objevuje vyobrazení rohatých zvířat. Nejznámější je u nás nález býčka z Býčí skály. V době stěhování národů byly v germánském světě v oblibě spony s podobou orla, orlice a nebo jenom s hlavičkami těchto ptáků. Některé spony mají podobu S se dvěmi hlavami ptáků. Zaregistrovali jsme teorii (nevíme jak věrohodnou), že by se mohlo jednat o vyobrazení dvou Ódinovo havranů. Z bájných zvířat známe v keltské a germánské mytologii draky. U Slovanů v raném středověku je pak kromě jiných zvířat doloženo zobrazování gryfů. Velmi zajímavá je pro nás i představa Světového stromu Yggdrasilu. Ten je sám zabydlen mnoha zvířaty. Podle severské mytologie sídlí na vrcholu Světového stromu orel Vidofnir (Víðópnir), někdy se též uvádí kohout. V kořenech Stromu je mýtický drak Níðhöggr. Po kmenu běhá veverka Ratatosk, která nosí zprávy mezi orlem a drakem. Pod stromem jsou čtyři mýtičtí jeleni., Duneyrr, Durathror, Dvalin a Dainn. U kořenů Yggdrasilu je studna nebo jezírko na kterém jsou někdy vyobrazeny labutě. Na obrázku níže je nález velké kovové nádoby s vyobrazením Slunce a vodních ptáků ze severské doby bronzové. Podobný nález známe i u nás z okolí Pardubic.

Zobrazení vodních ptáků, labutí společně se symbolem Slunce, severská doba bronzová.

Kult a posvátná místa

Mezi posvátná místa patřily hory, háje, řeky, studánky. Některá místa byla přírodní, jiná upravená do podoby postavených kamenů, kamenných kruhů, nebo s různými vyřezávanými sloupy s lidskými hlavami. V pozdějších dobách začaly vznikat chrámy.

Časté asi bylo ukládání různých věcí v přírodě. Obětiny se také mohly zavěšovat. Do této kategorie obětí spadalo zavěšování hliněných obětin do koruny stromu nebo na nějakou konstrukci na Burkováku ve starší době železné. V lidové kultuře je doloženo dávání obětin do kamenných misek až do novověku. Pozůstatkem tohoto způsobu obětování je možná i ukládání zdobených obilnin o dožínkách u oltáře v kostele. V minulosti je doloženo obětování vodě, studánkám, řekám. V naší zemi bylo nalezeno několik příkladů pravděpodobného obětování vodě. Nejznámější je tzv. Duchcovský poklad, kotlík s keltskými šperky uložený v duchcovském prameni. V Labi byly nalezeny meče z doby bronzové, je možné, že se jednalo o obětiny. V souvislosti s meči v Labi si nelze nevzpomenout na bájný keltský meč Excalibur z Artušovského mýtu. Ten byl právoplatnému králi propůjčen jezerní paní a nakonec byl vrácen zpátky do jezera. Pozůstatkem obětin vodě by mohl být zvyk vhazovat mince do kašen. Probíhalo také asi obětování v ohni. Oheň může symbolizovat Slunce, dým stoupající k obloze jde směrem k nebesům, tedy k bohům. V současném baltském pohanství hraje docela významnou roli. U nás je doložen zajímavý zvyk u Boženy Němcové v Babičce. Babička vhodí drobečky ze stolu do ohně se slovy, že patří ohníčku. Pozůstatky ohňových obřadů můžeme vidět v jarních ohních o Beltainu (pálení čarodějnic), u svatojánských ohňů v době letního Slunovratu a také v pálení domácího vánočního polena. Doloženo je také obětování do bažin, močálů nebo rašelinišť, kde šlo i o lidské oběti. Někdy se prý jednalo o dobrovolníky, kteří věřili, že se tímto způsobem rychleji dostanou k bohům a nebo že svojí obětí pomohou svému lidu. Docházelo i ke zvířecím obětinám. Zde také musíme zmínit naše známé místo Býčí skála.

Svojí důležitost měly různé obřady během ročního cyklu. Vztahovaly se nejspíš ke slunečním svátkům během slunovratů a rovnodenností, k měsíčním fázím, k významným obdobím roku jako bylo jaro, k zemědělským pracem, oslavě úrody apod. Organické obětiny mohly být v podobě obilných panenek, obilných věnců (dožínkové věnce), ale i obřadních chlebů, koláčů a všelijakého pečiva. Pozůstatkem těchto obětin by mohlo být rituální pečivo známé z lidové kultury. Píšeme o něm v článku Obřadní pečivo.

Smysl obřadů mohl být různý. Dávám, abys dal, nebo dávám, abys odešel. Lidé si mohli přát lepší úrodu, lásku, dlouhý život, zdraví, vítězství v bitvě, ale také se mohli chtít zbavit zlých sil. Věřilo se, že prvotní obřad udělali sami bohové, kteří tím vytvořili Svět i řád. Lidé se pak tímto symbolickým opakováním stávali součástí světa bohů a předků, pomáhali tento Svět udržovat. Jak nahoře, tak dole.

Závěsné obětiny z Burkováku, halštat. Fotografie: Ondřej Chvojka.

Součástí života našich dávných předků byly i různé přechodové rituály v době narození, dospívání, při svatbě nebo úmrtí. Pohřbívání Indoevropanů probíhalo spalováním mrtvých i kostrovými pohřby. Mrtví byli ukládáni do hrobů, ale také do mohyl. Někdy se věřilo, že mrtví mohou v podobě duchů navštěvovat a chránit svoje potomky. Na dobré a slavné předky se vzpomínalo a skládaly se o nich písně. Při slavnostních příležitostech se konaly hostiny a přípitky. Zvyk přípitků známe i v dnešní době. Na obrázku níže je průřez pohřební mohylou v Hemerách u Bechyně s více pohřby.

Hemery u Bechyně, jedna z mohyl z pohřebiště doby bronzové až halštatské. Nákres z roku 1900.

Prastaré symboly

Nejstarší zajímavé symboly jsou z 6. tisíciletí př.n.l. Z této doby je i nejstarší nám známé vyobrazení svastiky na území České republiky. V těchto případech se jedná o symboly předindoevropských Evropanů. Na obrázku níže je několik nákresů nádob a symbolů z období lineární keramiky přibližně z let 5600-5000 před naším letopočtem. Většinou se jedná o nálezy z Bylan a Močovic v okrese Kutná Hora., v případě svastiky jde o nález z už zaniklé obce Hrbovice v okrese Ústí nad Labem.

Symboly z doby kamenné z neolitu, Česká republika.

Pokud bychom měli staré indoevropské kultury posuzovat z hlediska nám nejvíce známé symboliky z archeologických nálezů, nelze si nevšimnout, že od eneolitu a hlavně od doby bronzové se velmi často objevují symboly odkazující na sluneční kult. Nejrozšířenějším slunečním symbolem pak je rovnoramenný kříž v kruhu, ale i různé formy svastiky, kroužků, kruhových symbolů o různém počtu paprsků. Indoevropský sluneční kult je spojován s koňmi, kteří táhnou sluneční vůz. V závěru doby bronzové a halštatu se ale sluneční symbolika objevuje i v kombinaci s vodními ptáky. Zmíněné symboly považujeme za naše dědictví a součást naší identity. Je ale třeba zmínit, že zde byly i indoevropské nebo starší kultury u kterých tyto symboly doloženy nejsou. Takže asi není pravidlem, že by byly používány vždy a všude.

Lastura se symbolem slunečního kříže, eneolit, šňůrová keramika, 3. tisíciletí př.n.l. Zdroj: www.esbirky.cz

Lidová kultura

Pozústatky starých mýtů a motivů lze částečně hledat v lidové kultuře. Nelze samozřejmě vždy prokázat návaznost z předkřesťanských časů. Pozůstatky starých rituálů mohou být vidět v různých lidových oslavách jako je například pálení ohňů nebo oslavy zemědělských prací. Na předmětech lidové kultury od výšivek po dřevořezbu je možné nalézt ochrannou symboliku, která se objevuje už v pravěku. Svaté koutky s křesťanskými obrazy v lidových selských domech mohou být pozůstatkem domácích oltářů. V domech byly také zazdívány různé ochranné obětiny. Je doloženo i ukládání nalezených pravěkých kamenných sekeromlatů v trámoví domů. Ty byly nazývány hromoklíny. Na obrázku níže jsou stavební obětiny z Moravy.

Stavební obětiny, skanzen Rožnov pod Radhoštěm.

Prastarý mytologický svět lze spatřit i v symbolice lidového selského domu. Z archeologie známe už od pravěku občasné nálezy keramických nebo kovových modelů domů sloužících jako pohřební urny. Je na nich někdy vidět výzdoba. Z toho můžeme usuzovat, jak možná vypadaly některé domy v dávných časech. Na domech v lidové kultuře se sice už vytratil původní náboženský význam, ale nějaký ochranný důvod podle nás přetrval. Domy mívaly různě zdobené štíty, vchody, brány a nebo prahy. Lze zde často najít symboly Slunce, šestilístky, různé kruhové symboly a někde i svastiky. U některých domů je ve štítu vyobrazen strom nebo jen rostlina či květina. V tomto případě bychom mohli uvažovat o vyobrazení Stromu Světa nebo Stromu života. Dům sám o sobě může být vypodobněním Nebes. a mytologického Světa V takovém případě štítová střecha symbolizuje nebeskou klenbu a symbol Nebeského boha. Pokud jsou ve štítu vyřezávané hlavy koní, může se dnes jednat o ochrannou symboliku nebo bezvýznamový zvyk, ale původně asi šlo o koně táhnoucí sluneční vozy nebo božská dvojčata jak o nich píšeme v článku Nebeští koně a ochranná znamení. Na obrázcích níže si ukážeme několik variant selských domů, které jsou pro nás v tomto smyslu zajímavé.

Selské baroko, Mazelov. Ve štítu je stromek, květiny a dvě okénka se slunečními paprsky.

Na obrázku níže jsou dva selské domy z Německa. Na domu vlevo je úplně nahoře vyobrazení Slunce, Měsíce a hvězd, dole pak šestiramenné kruhové symboly. Na domu vpravo jsou nahoře vyřezávané koňské hlavy, pod nimi jsou z cihel vytvořené dva sluneční kříže a mezi nimi symbol tzv. čarodějnického nebo hromovového koštěte (Donnerbesen, Hexenbesen).

Selské domy, Německo.

Obrození

Obdiv k předkřesťanským a indoevropským kulturám má v Evropě už docela dlouhou tradici. Projevuje se v malířství, sochařství a hudbě, v zájmu o staré mytologie a z nich vycházející fantasy literaturu a umění. Významná je také indoevropská srovnávací mytologie a jazykověda. Pozadu nezůstala ani archeologie. Náše vlastní inspirace je také v nejstarší historii i lidové kultuře, tady jsme ale dost ovlivněni výklady symbolů z Pobaltí. Tématu se věnujeme v článku Symbolika. Uvědomujeme si ale, že nelze vždy věrohodně dokázat přímou návaznost v používání stejné symboliky od pravěku do současnosti. Přesto je to pro nás platná a živoucí tradice. Nejvýraznějším pokusem o převedení teorie zkoumání do praxe duchovního žití a tvořivosti by podle nás mohlo být současné obnovené pohanství nebo polyteismus. Čas ukáže.

Slovanský závěsek z Mikulčic.

Indoevropské náboženství

S pomocí indoevropské srovnávací mytologie a jazykovědy je možné teoreticky rekonstruovat pravděpodobné indoevropské náboženství. Toto náboženství stálo u zrodu pozdějších historicky doložených mytologií a náboženských představ Řeků, Římanů, Keltů, Germánů, Slovanů, Baltů a dalších. Výsledná podoba mytolgií se zformovala z původního indoevropského základu v kombinaci s mýty národů se kterými přicházeli dávní Indoevropané do styku. Vliv mohla mít i podoba krajiny v cílových zemích. Hlavním tématem indoevropského náboženství bylo zbožštění Země i Nebes, Slunce, Měsíce, úsvitu apod. Bohové přinášeli řád a pořádek, bojovali proti silám ohrožujícím vesmírný řád a mohli přinášet i blahobyt. Indoevropský bůh Hromovládce jehož síla byla vyjádřena bleskem a bouří měl svého soupeře ve vesmírném hadovi nebo drakovi. Byly uctívány prameny a řeky, ale i oheň.

Nebeský bůh

Hlavním bohem Indoevropanů byl Nebeský bůh, Nebeský otec. Jméno znělo patrně Dyeus nebo *Dyēus Ph2tēr. Z tohoto původního Nebeského boha vznikli později po rozchodu Indoevropanů bohové nástupnických panteonů řecký Zeus, římský Jupiter, germánský Týr (Tiwaz) a pod. Tento bůh byl později u Germánů vytlačen Wotanem – Ódinem a u Řeků a Římanů naopak patrně splynul s představou boha Hromovládce. Tiwaz je jmenován i na přilbě z Negau, zde se jedná o germánský nápis psaný etruským písmem. Je jistě zajímavé, že baltské národy si tohoto boha pod jménem Dievas (Dievs) udrželi také.

Matka Země

Země byla vnímána jako partnerka Nebe. Védská Prthiví je v Indii označována jako partnerka Nebeského boha Dyause. Odpovídá funkčně germánské pevninské Nerthus a severské Jörð. U Slovanů je Matka Země Mokoš, u Baltů v Litvě Žemina a v Lotyšsku Zemes māte.

Bohyně úsvitu

Rekonstrukce jména je v podobě *H2eus(os). Odtud pochází i antické jméno bohyně Aurora a Eos, indická Ušas, litevská Aušriné a patrně i germánská Ostara. Bohyně úsvitu je zároveň spojována i s ranní hvězdou Jitřenkou a v případě germánské Ostary i s jarem. Stejný slovní základ mají patrně i lotyšský mužský Auseklis a starogermánský Aurvandil.

Sluneční bohyně

Pohlaví slunečních bohů je u pozdějších indoevropských národů obojí. Z rekonstruovaného jména *Seh2ul mohly vzniknout jména ženských bohyní Sol, Sunna u Germánů, Saulé u Baltů, ale i jméno řecké hrdinky Heleny. Jaan Puhvel v knize Srovnávací mytologie píše, že jméno Helené je snad odvozeno od *Swelená, které je příbuzné s Helios, *Sáwelios ‚Slunce‘ a s avestským chvarena, *swelnos ‚slunečnost. Jméno mužského slunečního boha Helios má tedy stejný základ. Sem patří i mýtické dcery Slunce, lotyšské Saules meitas. Indický sluneční bůh Súrja má dceru bohyni Súrjá. Tato bohyně je známá také pod jménem Duhitá súrjasja ‚dcera slunce‘.

Bůh Měsíce

Původní předpokládané jméno *Meh1not přežívá u Germánů v podobě měsíčního boha jménem Máni, v lotyšském Mēness a litevském Ménuo. V pravěku byl Měsíc i „nebeským kalendářem“, české slovo měřit má snad stejný základ. V jižních zemích v antické mytologii je měsíc naopak spojen s bohyněmi.

Božská dvojčata

Božská dvojčata mohou mít různý základ. Může se jednat o dva mýtické zakladatele, dva bohy spojené s koňmi, případně přímo koně táhnoucí sluneční vůz, nebo syny Nebeského boha. Do této kategorie patří například zakladatelé Říma Romulus a Remus, řečtí Dioskúrové (synové Diovi) Kastór a Polydeukés. Jména germánských mýtických králů z Británie Hengist a Horsa odkazují ke koňům. Hengist znamená ‚hřebec‘ a Horsa ‚kůň‘. V severské mytologii má sluneční bohyně Sól vůz tažený dvěma koňmi jejichž jména zvukově trochu připomínají jména litevských dvojčat “koňáků” Ašvieinai i indických Ašvinů, přesto výklad jejich jmen je jiný. Jmenují se Árvakr - brzy vzhůru a Alsvidr - velmi rychlý. U Germánů odpovídají božským dvojčatům i dva bohové Alkové. Ti jsou naopak spojeni s losem. Baltští (Lotyšsko) Dieva dēli jsou synové nebeského Dievse.

Bůh Hromovládce

Předpokládané indoevropské *Perkwunos „ten, který bije“ se dochovalo ve slovanském jménu Perun, pruském Perkuns, litevském Perkūnas, lotyšském Pērkons. Germánské pojmenování Hromovládce Donar, Thor má základ v indoevropském slovu pro hřmění, hrom. Keltské Taranis má podobný základ v taran – hrom. Bůh Hromovládce je ochráncem bohů a lidí. Jeho protivníkem bývá Světový had, obři, ale někdy soupeří i s bohem Velniasem (Pobaltí). V Pobaltí může jezdit na koni, u Germánů ale používá vůz tažený kozly. Jeho zbraní byl ve starších představách Indoevropanů asi kamenný sekeromlat, později svazek blesků, kladivo nebo sekera.

Bohyně řek a vod

Jméno této bohyně se dodnes ozývá v názvech některých řek jako například Dunaj, Don, nebo Dněpr. Rekonstruováné indoevropské *deh1nu se dále zachovalo v irském mýtickém lidu bohyně Dany (Tuatha Dé Danann) a možná v řeckých dívkách Danaovnách.

Indoevropská keramika a kamenné sekeromlaty, kultura se šňůrovou keramikou, přibližně roky 2800-2300 př,n.l.

Zdroj fotografie: https://pf.ujep.cz Dějiny pravěku

Keltové

Keltové jsou indoevropský lid, který se formoval v Evropě už od doby bronzové severně od Alp od Francie přes Německo po část Čech. Později expandovali a rozšiřovali svoje území. Nakonec byli vytlačováni a pohlcováni Římany a Germány. Po svém zániku na evropské pevnině přežívala keltská kultura v Bretani, částečně na Britských ostrovech a v Irsku. Na našem území jsou archeologicky doložení především v době laténské v 5.-1. století př.n.l. Částečně lze asi řadit ke keltské kultuře i starší halštatské období od 8. století př.n.l. Zmíníme zde několik známějších bohů a bohyní keltského panteonu. Některá božstva jsou zaznamenána Římany a vztahují se spíš k pevnině. Jiná jsou doložená spíše (nebo jenom) v Británii a Irsku. Zde pak mnohdy patří do okruhu bájného lidu bohyně Dany – Tuatha Dé Danann.

Dagda

Hlavní keltský bůh z bájného božského lidu bohyně Dany – Tuatha Dé Danann. Dokázal být velkým bojovníkem, bojoval s palicí, která jednou stranou zabíjela a druhou oživovala. Zároveň je ale vzdělaný a znalý kouzel.

Danu

Jméno této bohyně nese celý božský rod jako Lid bohyně Dany – Tuatha Dé Danann. V irské mytologii je tedy jakousi matkou bohů, původně se ovšem jedná o indoevropskou bohyni řek a vod.

Taranis

Keltský bůh Hromovládce. Jméno má původ v indoevropském pojmenování hromu. Slovo Taran se dodnes vyskytuje v moderní velštině a Bretonštině a znamená hrom. Bronzové sošky Taranise nalézané na místech keltského osídlení bývají doplněny kolem s loukotěmi a svazkem blesků. Tyto sošky vznikaly už pod římským vlivem.

Teutates

Patrně bůh ochránce kmene. V jeho jménu se ozývá indoevropské pojmenování pro lid – Teuta. Stejný základ má i germánské slovo Teutoni, nebo baltské jméno pro lid (tautas) stejného významu.

Cernunnos

Bůh s parožím. Jeho nejnámější vyobrazení pochází z Gundestrupského kotlíku. Sedí zde se skříženýma nohama, v ruce drží keltský nákrčník a hada. Je obklopen zvířaty. Je bohem lesa, divoké zvěře a asi také plodnosti.

Epona

Bohyně spojená s koňmi. Bývá vyobrazována jedoucí na koni. Byla uctívána spíše na pevnině, v Británii její kult není příliš doložen. Na pevnině byla oblíbena i Římany.

Morrígan

Bohyně spojená s osudem, bitvami a smrtí. Zjevovala se v podobě krásné dívky, staré ženy, ale třeba i vrány. V podobě vrány usedla na rameno irskému hrdinovi Cúchulainnovi. To znamenalo, že padl v boji a zemřel. Do té doby se jeho nepřátelé báli přiblížit.

Lugh

Bývá považován za slunečního boha. Vlastní kouzelné kopí a prak. Prý byl zakladatelem svátku Lughnasad. Tento svátek se slaví začátkem srpna a je spojen s úrodou a žněmi. Původně byl svátek spojen rovněž se závody koní a soutěžením bojovníků.

Belenus

Bůh doložený v keltském světě na pevnině i Britských ostrovech. Bývá považován za sluneční božstvo. Má vztah i k léčitelství. Základ jeho jména *bel možná znamená jasný, zářící. Tentýž základ je i v názvu jarního svátku Beltain ve smyslu jasný oheň.

Brigid

Keltská irská bohyně uzdravování a plodnosti. V Británii jí odpovídá Brigantia. Jméno má indoevropský základ znamenající vznešená. Indická podoba bohyně úsvitu Ušas má přízvisko Brhatí, které má stejný indoevropský základ. Z toho důvodu vznikla i teorie o spojení Brigid s indoevropskými bohyněmi úsvitu.

Keltský bůh Cernunos na Gundestrupském kotlíku z 2.-1. století př.n.l. Zdroj: Wikimedia Commons (volné dílo).

Germáni

Germáni se zformovali ze starších indoevropských kultur severské doby bronzové a starší železné v severních částech Evropy. Z archeologického hlediska se nám zdá někdy zajímavější severská doba bronzová. Z této doby pocházejí krásné rytiny do bronzu, ale také známé severské rytiny do kamenů. Zde se objevuje motiv lodí, často spojených se symboly Slunce. Jsou známy i vyryté postavy, někdy se sekerami. Na konci doby bronzové dochází, alespoň podle našeho pozorování, k jakémusi kulturnímu útlumu a později v prvních stoletích př.n.l. se zde formují první historičtí Germáni. Tak jako i jiné staré kultury procházejí Germáni obdobím velkých migrací a expanzí. Gótové procházejí přes území dnešní Ukrajiny do jižní Evropy, gótská království vznikají na troskách Římské říše a kmen Vandalů skončí až v severní Africe. To je doba, kdy jsou Germáni doložení i u nás.

Co se bohů týče, jsou zachována částečně jména starogermánských bohů z kontinentální Evropy, ale nejznámější se nakonec stala mytologie severských Germánů z vikinské doby. V severské mytologii jsou dvě božské rodiny, Ásové a Vanové. Ti spolu svedli prvotní válku a po uzavření příměří vládnou společně.

Podle severské mytologie je hlavní Svět tvořen devíti světy. Názvy těchto devíti světů používáme v této variantě: Asgardr, Ljosalfheimr, Svartalfheimr, Midgardr, Jotunheimr, Vanaheimr, Muspelsheimr, Helheimr, Niflheimr. Znamenají říše Ásů, domov světlých elfů, domov temných elfů (skřítků), Středozem – říše lidí, domov ledových obrů, domov bohů Vanů, domov ohnivých obrů, domov (říše) mrtvých, domov (země) mlhy.

Odin

Severský bůh Odin je současně i starogermánským bohem Wotanem. V severské mytologii je považován za hlavního boha. V tomto postavení nahradil původního indoevropského Nebeského boha. Odin vlastní kouzelné kopí, doprovázejí ho dva havrani Hugin a Munin (Myšlenka a paměť) a dva vlci Geri a Freki (nenasytný a žravý). Odin obětoval sám sebe na Světovém stromu Yggrasilu a tím získal poznání run. Jedno svoje oko obětoval v Mímiho studni za dar poznání. Jeho manželkou je bohyně Frigg. S bohyní Fjörgyn má syna Thora, boha Hromovládce. Tato bohyně je ztotožňovaná s Jörð, severskou bohyní Země. Je rovněž pánem Valhally, síně padlých bojovníků. Patří do rodiny Ásů.

Frigg

Severská bohyně jejíž starogermánské jméno bylo asi Frija. Nejvyšší bohyně a manželka Odina. Jako jediná má právo sedět s Odinem na trůnu odkud je vidět celý Svět. Zná osudy Světa, ale nikdy je nesděluje. Podle mytologie věděla i o budoucí smrti boha Baldra a proto si vyžádala od všech živých bytostí, bohů, lidí, zvířat a rostlin přísahu, že Baldrovi neublíží. Vynechala jen jmelí a pomocí něj byl Baldr nakonec zabit. Je bohyní mateřství a patronkou rodiny. Mezi její atributy patří přeslice a vřeteno. Patří do rodiny Ásů.

Thor

Severský bůh Hromovládce, starogermánský Donar. Bůh mužného vzhledu, silák mezi bohy. Jeho zbraní je kladivo Mjöllni, vlastní i opasek síly. Má vůz tažený dvěma kozly, jejich jména jsou Tanngnjóst a Tanngrisni. Pokud kozly zabije a sní, musí se zachovat kosti a pomocí kladiva Mjollni je zase může oživit. V příběhu o obry ukradeném kladivu je kladivo přineseno při svatebním obřadu. Thor je zde převlečen za Freyu, kladiva se rychle zmocní a všechny přítomné obry pobije. Z toho se obyčejně vyvozuje, že Thorovo kladivo není jen smrtící zbraní, ale i předmětem pro požehnání (např. Svatba) a oživování. Thorovou manželkou je bohyně Sif. Patří do rodiny Ásů.

Sif

Bohyně spojená s obilím a úrodou. Původně měla krásné vlasy, právě ty mají symbolizovat zralé obilí. Vlasy jí ostříhal a ukradl Loki. Thor Lokiho donutil k náhradě a od té doby má vlasy ze zlata. Bohyně patří do rodiny Ásů.

Týr

Podle indoevropské srovnávací jazykovědy se jedná o původního indoevropského Nebeského boha. Starogermánsky se jmenuje Tiwaz. V představách severských Germánů byl vytlačen Odinem. V severské mytolgii je příběh o obrovském vlku Fenrim. Vlk byl potomkem Lokiho. Nikdo se k vlkovi neodvážil přiblížit, jedině Týr. Týr vlka krmil, ten nakonec dorostl a začal ohrožovat bohy. Proto se rozhodli vlka spoutat. Pouta vyrobili skřítci. Vlk se bohy nechal spoutat pouze pod podmínkou, že mu někdo z bohů vloží ruku do tlamy jako zástavu. Počítal, že ho takto zase rozvážou. To se ale nestalo a Týr, který jako jediný našel odvahu, přišel o ruku. Bůh je patronem přísah, sněmu a války. Vlkovi musel dát křivou přísahu ve jménu vyššího zájmu (jeho spoutání). Křivá přísaha ale musela být potrestána právě ztrátou ruky. Bůh patří mezi Ásy.

Idunn

Bohyně mládí. Vlastní kouzelná jablka mládí. Jablka dává bohům. Jednou se stalo, že Idunn byla unesena. Bohové začali slábnout a stárnout. Nakonec se Idunn vrátila a bohové získali zpět svojí sílu. Je manželkou boha básnictví Bragiho.Patří mezi Ásy.

Bragi

Je bohem výřečnosti a básnictví. Prý má do jazyka vyřezané runy, ty mu asi zajištují větší básnické nadání Na Bragiho pohár se skládaly přísahy. Patří mezi Ásy.

Frey

Bůh plodnosti. Je dvojčatem bohyně Freyji, oba jsou děti boha moře Njörda. Mezi jeho atributy patří zlatý kanec Gullinbursti, loď Skídbladni a kouzelný meč. Meče se vzdá pro lásku ke Gerdě. Bůh patří do rodiny Vanů.

Freya

Bohyně lásky, plodnosti a čarodějnictví. Vlastní náhrdelník Brísingamen. Má vůz tažený kočkami a sokolí roucho. Prý si k sobě bere polovinu padlých bojovníků. Freya patří do božské rodiny Vanů.

Njörd

Bůh moře, otec Fryje a Freyji. V jednom příběhu dostal za manželku Skadi. Ta si mohla vybrat jednoho z bohů jako náhradu za zabití otce. Podmínka ale byla, že si bude vybírat jen podle nohou. Vybrala si Njörda v domnění, že nejhezčí nohy bude mít Baldr. Tento svazek nebyl šťastný. Bůh moře nedokázal žít trvale v horách a Skadi zase u moře. A tak se dohodli, že sídla budou střídat po devíti dnech. Patří mezi Vany.

Heimdall

Bůh strážící sídlo bohů Asgard. Stráž drží u duhového mostu Bifröstu, který spojuje sídlo bohů s ostatními Světy. Má troubící roh Gjallarhorn na který zaduje v případě nebezbečí. Má dobrý zrak a sluch. V noci prý vidí i slyší růst trávu. Patří mezi Ásy.

Baldr

Bůh krásného vzhledu, laskavý a mírumilovný. Byl nakonec zabit pomocí jmelí. Šíp ze jmelí vystřelil slepý bůh Höd, který byl naveden lstivým bohem Lokim. Patří mezi Ásy.

Jörð

Jörð je bohyně Země. Je ztotožňována s bohyní Fjörgyn. Tato bohyně odpovídá i starogermánské Nerthus. Měla posvátný háj na nějakém ostrově u Baltu. Nerthus prý u Germánů měla slavnosti během kterých projížděla krajem na voze taženém krávami a v této době se nesmělo válčit. Zřejmě se jednalo o rituál při kterém zemí neprojížděla přímo bohyně, ale byla vozena její socha. Nerthus se pod tímto jménem v severské mytologii neobjevuje, domníváme se ale, že by mohla patřit do rodiny Vanů.

Sol

Sol je bohyně Slunce. Germánská podoba jména je Sunna nebo Sauilo. V severské mytologii už nehraje příliš velkou roli, přesto je zmiňována. Má vůz tažený dvěma koňmi. Motiv Slunce s koňským povozem byl významněji zastoupen u předků Germánů v době bronzové. To dokazuje i sluneční disk s koněm z Trundholmu z doby bronzové.

Mani

Bůh Měsíce. Má rovněž vůz s koňmi. Podle severského mýtu je bratrem sluneční bohyně Sol.

Loki

Lstivý bůh, který bohům způsobuje nesnáze, ale ty pak zase dokáže napravovat. Většinou ale musí být k nápravě domucen bohem Thorem. Původně byl asi obrem.

Hel

Bohyně smrti, dcera Lokiho. Vládne říši mrtvých. Podle mýtů má jednu polovinu těla krásnou a druhou temnou nebo rozkládající se.

Norny

Norny jsou tři sudičky sídlící u Stromu Světa Yggdrasilu. Zastupují minulost, současnost a budoucnost. Jejich jména jsou Urd, Verdandi a Skuld.

Valkýry

Dívky, které vybírají na bojišti padlé hrdiny, které pak hostí v síni Valhalle.

Existuje ještě více bohů a různých bytostí jmenovaných v severské mytologii. Všech devět Světů, které zmiňujeme na začátku kapitoly o Germánech je obydleno kromě lidí i světlými elfy (alfové, albové), temnými elfy (skřítci), ledovými obry, ohnivými obry atd. Svět obtáčí obrovský had Jörmungandr zvaný též Midgardsormr. Tento had je v mýtech protivníkem boha Thora. Thor se ho snažil ulovit a zabít, to se mu nikdy nepovedlo a zabijí se navzájem až při Ragnaröku, soumraku bohů.

Bohyně Idun rozdává jablka mládí. Autor James Doyle Penrose (1862-1932).

Slované

Slované vstupují na světovou scénu během doby stěhování národů a v raném středověku, Jejich pravlastí byla východní Evropa. V té době byla střední Evropa zalidněna zbytky Germánů. Mezi Germány a Slovany nemusely nutně existovat ostré hranice, ale obě indoevropské kultury se místy mohly částečně prolínat. Později došlo k expanzím Slovanů na Balkán a na západ. Obsazovali prořídlé území dnešního Slovenska a České republiky, Balkán, oblasti Rakouska a Německa. V Německu je vlna slovanského osídlení doložená až v Bavorsku a na severu v Polabí. Z tzv. Polabských Slovanů dodnes jazykově přežili Lužičtí Srbové, ostatní slovanské kmeny byly asimilovány Germány. Dnešní Němci mají místy i částečně slovanský původ. Na území České republiky se slovanské osídlení objevuje během druhé poloviny 6. století.

Ve slovanské mytologii přežívaly motivy z indoevropského dávnověku například v představě boha Hromovládce Peruna. Podoba jména slovanského Hromovládce dokládá i příbuznost s Balty, kde se Hromovládce jmenuje Pērkunas (Litva) a Pērkons (Lotyšsko). Zajímavostí je i vyobrazování bohů s více hlavami. Myslíme si, že se zde nejednalo o vícehlavost boha v doslovném smyslu, ale že se jednalo o symbol - např. trojnosti, vlády na světovými stranami, funkce atd. Mezi jednu z nejznámějších svatyní Slovanů patřila Arkona na Rujáně v Německu. Zde se uctíval v chrámu bůh Svantovít. Tato svatyně existivala až do roku 1168, kdy byla dobyta a zničena dánským králem Waldemarem I.

Svarog

Patrně hlavní slovanský bůh. Významově by mohl odpovídat indoevropskému Nebeskému bohu (Dyeus), původ jména je ale jiný. Ten se vykládá buďto v praslovanštině a nebo v indoíránském jazyce. Slovanský výklad slovního základu svar by prý původně znamenal slavnostní řeč, později se význam posunul na bojový ryk. Indoíránský výklad se vztahuje na původní slovo chvar – Slunce, nebo sanskrtské svar- světlo, jas a možná i nebe (svarga). Bůh později ustoupil do pozadí a vládu přenechal novým generacím bohů, např Perunovi.

Perun

Slovanský bůh Hromovládce. Výklad jeho jména je indoevropský z *perti – tlouci, bíti. Tedy ten který tluče. Další možnost výkladu se nabízí v indoevropském jménu dubu *perku. Bůh Hromovládce má dub za svůj posvátný strom. Jméno Hromovládce by mohlo souviset i s indoevropskými variantami pro slovo skála, hora - chetitské perunaš (skála) a sanskrtské parvata (hora). Bůh je vyobrazován jako silný muž, jeho zbraní je sekera.

Mokoš

Slovanská varianta původní indoevropské bohyně Země, Matky Země. Jméno bohyně vychází z praslovanského kořene *mok - vlhkost, vláha. To souvisí s plodností, mateřstvím a sexualitou. Bohyně byla známa až do novověku, ještě v 16. století se v křesťanských zpovědních knihách v Rusku uvádí Mokoš, víly a někteří bohové v otázce o hříšném jednání. Jméno bohyně ptrně dodnes nese česká obec Mokošín.

Dažbog

Slovanský bůh Slunce. Jméno je vykládáno buďto z praslovanských kořenů *dadj a *bogъ, tedy dávající bůh a nebo z indoevropského kořene *dʰegʷʰ, hořet. Je synem hlavního boha Svaroga. Měl by být totožný s bohem Svarožičem.

Svantovít

Bůh uctívaný Polabskými Slovany. Měl hlavní svatyni v Arkoně na Rujáně u Baltského moře. Svatyně byla dobyta křesťanskými Dány až v roce 1168, jednalo se o poslední slovanský organizovaný kult. Bůh měl ve svatyni velkou sochu se čtyřmi obličeji. Součástí sochy byl i velký picí roh, zdobený meč, sedlo aa uzda. Picí roh býval dolíván knězem a podle ubývání tekutiny se prý odhadoval stav budoucí úrody. Ve svatyni byl chován bílý kůň na kterém prý někdy v noci jezdil sám bůh.

Veles

Bůh dobytka, spjatý i s magií. V Pobaltí se objevuje jako Velnias. Baltská podoba boha je patrně více spjatá s magií. Výklad jména je srovnáván s baltským véles, duše mrtvých. Stejný základ asi mají i germánská slova valkýra nebo Valhalla, kde začátek obou slov se rovněž vztahuje k mrtvým. Jméno by mohlo být příbuzné i se jménem známé germánské kněžky Veledy. V tomto případě tvoří základ indoevropské *wel a znamená vidění, prozření.

Lada

Bohyně lásky a jara. Doložení bohyně bývá občas zpochybňováno, zprávy o ní jsou spíše novověké a folklorní. Lada se patrně zmiňuje i v obřadních písních Litevců v Pobaltí zpívaných během května a června. Zde vystupuje jako ochránkyně manželství a žádá se o déšť a dobrou úrodu. Ladu možná zmiňuje text z 11. století. Týká vesnice Livadija na poloostrově Chalkidiké, kde prý Slované ctili sochu bohyně dávající sluneční svit, déšť a blahobyt.

Triglav

Bůh uctívaný Slovany na území Polska. Jeho socha měla tři hlavy, podle kněží tyto tři hlavy symbolizovali vládu boha nad třemi sférami Světa – nad Nebesy, nad Zemí a nad podsvětím. Jeho socha stála ve Wolinu na Baltu a ve Štětíně. Ve Štětíně měl krásný chrám do kterého se ukládala desetina válečné kořisti. Kult boha byl vyvrácen během 12. století.

Morana

Bohyně smrti doložená především ve folkloru. Je spojena s jarním vynášením figury bohyně z vesnice. Tento zvyk je podle Čeňka Zíbrta doložen už v církevních zápovědích z 14. století, což by mohlo vypovídat o stáří lidového zvyku, který měl možná předobraz v jarním předkřesťanském rituálu.

Rod

Uctívání Roda je doloženo v církevním textu z 11. nebo 12. století. Lidé se k němu tehdy modlili a přinášeli mu obětiny z pokrmů. Rod je zde uváděn ve spojení s Rožanicemi. Rožanice se vykládají jako sudičky a Rod jako ochránce rodiny.

Slovanský bůh Veles. Autor Andrej Klimenko (Андрей Клименко), nar. 1956.

Nižší přírodní bytosti

Mezi nižší přírodní bytosti počítáme víly, rusalky, trpaslíky, skřítky, různé lesní duchy, elfy apod. Tyto bytosti mohou být v nějaké roli součástí „vyšších“ mytologických příběhů, ale lze je najít i v krajových pověstech nebo pohádkách. Někdy se jedná o krásné a vznešené bytosti. Slovo elf se vyvinulo z indoevropského slova *albhós, bílý. Stejný základ mají například Alpy a možná Labe. V severské mytologii se dochovalo slovní spojení alfablot. Blot je pohanskou obětí. V tomto případě se jedná o oběť elfům.

Tyto bytosti mohou dobré lidi obdarovat a zlé potrestat. Někdy stojí zcela mimo dobro a zlo a jednají jen podle svého zájmu. V severských baladách je třeba příběh o panu Olufovi a rusalkách. Pan Oluf potkal rusalky a jedna z nich chtěla pana Olufa získat pro sebe. Slibovala mu mnohé drahé věci, ale on se nedal přesvědčit. Rusalka způsobila kouzlem jeho smrt. Jinde se ale rusalka zachovala lépe. V šumavských pověstech se vypráví o chlapci, který v Kašperských horách pomohl vodní královně proti zlé čarodějnici. Královna ho nakonec bohatě obdarovala. V jiné šumavské pověsti odešel mladík Hannes do říše vodní žínky v říčce Vydře, kde žil dlouhá léta. Po nějaké době zatoužil po návratu. Vodní žínka ho propustila, ale on na zemi zjistil, že mezitím uběhlo sto let. Mladík šel zpátky k vodě, vodní žínka už ho ale zpátky do své říše nepustila. Z žalu se utopil. Zde se objevuje zajímavé téma běhu času. V zásvětí platí jiný čas. Pro srovnání zde zmíníme známý keltský příběh o Ossianovi. Ten odešel do zásvětí po svém setkání s dcerou mořského boha Niamh. Objevila se před ním na koni se stříbrnými kopyty a zlatou hřívou. Žil v její říši, ale nakonec také zatoužil po návratu. Niamh mu půjčila koně, podmínka byla, že nesmí sesednout. V jeho rodné zemi mezitím uběhla dlouhá doba a žili zde už jiní lidé. Chtěl pomoci nějakým venkovanům odvalit kámen, přitom nešťastně spadl z koně. V tu chvíli se proměnil ve starce.

Někdy se v pověstech objevuje téma obdarování člověka. Víla nedá člověku přímo bohatství, ale obdaruje ho například listím. Často se pak stane, že člověk listí vyhodí, ale jeden list se mu někde uchytí. Když přijde domů zjistí, že se list změnil ve zlato.

K setkání s přírodními bytostmi dochází v lese, u čisté vody, u potoků, studánek, jezer. Do této kategorie patří i téma bílých paní u studánek. Pověsti o bílé paní jsou dnes známé především z hradů, ale dříve se zjevovaly i v přírodě. V přírodě jsou bílé paní ochránkyněmi místa, na hradech naopak ochránkyněmi rodu. V románské a keltské literatuře vystupují víly také jako ochránkyně a nebo partnerky hrdinů. Setkávají se v lese nebo u vody.

Zajímavým tématem jsou i labutí panny. Labutí panny na sebe berou podobu ptáků, ale někdy při koupání v jezerech odkládají labutí plášť a zjevují se v podobě krásných dívek. Takovou dívku lze získat tím, že hrdina vezme a schová labutí plášť. Pokud tento plášť dívka třeba i po mnoha letech najde, odletí zpátky do zásvětí.

V některých příbězích se objevují například duchové stromů, kteří brání strom před pokácením. Dřevorubce dokážou zabít.

Závěrem bychom se ještě krátce zmínili o trpaslících a skřítcích. Bývají šikovní a pracovití, ale někdy příliš touží po majetku. V severské mytologii jsou příběhy, kdy se zabíjeli mezi sebou kvůli nějaké vzácné věci. Hodní skřítci někdy za drobné dary pomáhají v hospodářství. Nemají ale rádi, když je někdo pozoruje. V takovém případě pak odejdou a už nikdy nepomohou.