Registrace Košík (0) Menu

+420 608 484 862

Po-Pá: 8:00 - 18:00

0 Kč

Nákupní košík je prázdný.

Přejít do košíku
0

Kolo Roku


Kolo roku je moderní systém osmi svátků během ročního cyklu. Vychází z předpokládaných oslav sahajících daleko do minulosti a z lidové kultury (folkloru). Folklor patrně částečně zachoval některé dávné oslavy nebo rituály. Takže ačkoliv je jisté nebo velmi pravděpodobné, že některé oslavy mají svoje stáří, není doloženo kolo roku jako ucelený vědomý systém. Kolo roku je složeno z osmi základních svátků Čtyři svátky jsou sluneční povahy, jedná se o zimní slunovrat, letní slunovrat, jarní rovnodennost a podzimní rovnodennost. V lidové kultuře například přežil letní slunovrat až do novověku v podobě Svatojánských ohňů, naopak zimní slunovrat se dnes v podstatě slaví jako Vánoce. Zbývající čtyři svátky jsou spojeny spíše se zemí, úrodou, předky apod. Jako příklad uvedeme naše Dušičky. Pokládáme je za oslavu srovnatelnou s keltským Samhainem. V následujících řádcích se s jednotlivými svátky seznámíme trochu blíže. 

 

Věneček na kameni. Autor Andrej Klimenko (Андрей Клименко), nar. 1956.

 

Kolo roku

 

Dušičky, Samhain

 

Svátek spojený se vzpomínkou na zemřelé a předky. V keltské tradici je svátek známý jako Samhain. Jméno tohoto svátku je doložené na bronzovém kalendáři z Coligny z 2. století. Kalendář je psaný římským písmem, je ale keltský. Dušičky – Samhain se v našem pojetí slaví 31. října. Je spojen s časem, kdy se vlády ujímá temná polovina roku. Plody země by v tuto dobu měly být všechny sklizeny. To, co zůstalo venku, patří přírodním duchům. Duchové v samhainovém čase mohou vstupovat do tohoto Světa. Někdy se lidé za duchy převlíkají. V tento čas ještě v 19. století je u nás doložen zvyk symbolicky hodovat nebo jen ponechat část pokrmu na hrobech předků. Zamilovaní na ostrově Man vkládají do ohně dva lískové oříšky. Pokud oříšky shoří vedle sebe v klidu a nepuknou, znamená to, že duchové předků vztahu požehnali. V tuto dobu se zapalují světýlka, která mají pomoci duchům najít cestu do domu svých potomků. Původně se zapalovala světýlka do vydlabaného tuřínu, dnes se ale rozšířil zvyk používat větší dýně. V našem pojetí rovněž používáme dýni, ale vyřezáváme jí v našem stylu.

 

Vyřezaná dýně se symbolem Stromu Světa a hvězdnou oblohou během oslavy Dušiček v roce 2018.

 

Vánoce, zimní slunovrat

 

Vánoční svátky jsou pro nás oslavou zimního slunovratu. Je to čas, kdy je nejdelší noc, ale zároveň se noci začínají zkracovat. Vánoce se slaví až 24. prosince, ale slunovrat bývá už 21. nebo 22. prosince. V čase Vánoc se lidé obdarovávají, zdobí se vánoční strom. Svátek bývá spojen s různými zvyky, třeba litím olova apod. Zdobení vánočního stromku je poměrně novodobou záležitostí. Je doloženo na sklonku středověku v Alsasku a horním Porýní, kde bylo zvykem, že si lidé přinášeli do domu v čase kolem nového roku jedlové větve. Věřili, že je ochrání a přinesou jim štěstí. V letech 1642 – 1646 se vánoční strom odmítavě zmiňuje v kázáních štrasburského pastora Johanna C. Dannhauera. Což zároveň dokládá známost vánočního stromku v této době. K nám tento zvyk dorazil z německých zemí a poměrně rychle zde během 19. století zdomácněl. Lze vysledovat, že tomuto zvyku předcházelo zdobení obřadní zelení, které je doložené až do předkřesťanských časů. Církev se dlouhou dobu pokoušela zdobení zelení potlačovat, ale nakonec ho začlenila do vlastního systému svátků. Zdobení obřadní zelení vychází z dávné lidové víry v životní a ochrannou sílu stromů. Pro nás symbolizuje vánoční stromek Strom Světa. Je tedy vlastně Yggdrasilem a nebo Irminsulem. Hvězda na špičce stromku je pak Polárkou kolem které se zdánlivě točí Nebesa a hvězdná obloha. Rádi bychom také zmínili starý zvyk Vánočního polena. Slunovratové oslavy jsou slavnosti ohně. Letní slunovrat je spojen s venkovními slunovratovými ohni, o zimním slunovratu se naopak pálilo obřadní poleno uvnitř domu. U Slovanů se poleno nazývalo badnjak. Vánoční poleno bývalo pěkně zdobeno. Zdobení souviselo se slunovratovým rituálem během kterého se přálo zdraví a hojnost. Poleno bývalo pomazáno medem. Byly na něj pokládány zbytky štědrovečerní večeře, případně bylo pokropeno vínem. Pokládali na něj zvláštní pečivo kravajče ve tvaru svastiky. Nakonec se poleno spálilo v domácím ohništi nebo krbu. V symbolice vánočního polena se spojuje víra v sílu stromů, která činí oheň posvátným. Poleno v ohni zaniká, ale jeho síla se přenáší do nového času podobně jako se o zimním Slunovratu rodí nová síla Slunce a začínají se opět prodlužovat dny.

 

Vánoční poleno před spálením v kachlových kamnech. 

 

 

Hromnice, Imbolc

 

Hromnice jsou svátek, který připadá na 2. únor. Už samotný název svátku napovídá, že má nějakou souvislost s hromem. Hrom je hlasitým projevem blesku. V lidové magii prý hlomoz odpuzuje zlé síly. Možná má hlomoz napodobovat právě hrom, který má v podobě boha Hromovládce ochrannou funkci. Hromovládce je bůh společný všem Indoevropanům. Je spojen se sílou a ochranou. Jeho zbraní je v představách starých národů sekera, kladivo nebo svazek blesků. Lze předpokládat, že už v dávných časech byl bůh spojován s nějakou podobnou zbraní. V závěru doby kamenné se mohlo jednat o kamenný sekeromlat. Kamenné sekeromlaty byly nalézány lidmi na polích tisíce let. Našly se už v pravěku jako součást hrobů a to v době, kdy už nebyly používány v běžném životě. Zde byly patrně jako magické ochranné předměty. V lidové kultuře býval zvyk ukládat nalezené kamenné sekeromlaty do krovů domů nebo za trámy. Nazývaly se hromoklíny a věřilo se, že stavení ochrání před bleskem. Hromoklíny prý buďto spadly z nebe při bouři a nebo se jednalo o kameny, které provrtal blesk. Dnes víme, že se jedná o pravěké zbraně nebo nástroje, přesto se nám spojení kamenného hromoklínu s ochranou funkcí líbí. Pro naše oslavy používáme nově vyrobený kamenný sekeromlat. Hromnice jsou považovány za první předzvěst jara, probouzení Slunce a sílícího světla. Na Hromnice o hodinu více, říká se. V této souvislosti bychom rádi zmínili keltskou podobu tohoto svátku, která je zasvěcena bohyni Brigid. Jméno bohyně má původ v indoevropském slovu „vznešená“. U indických Indoevropanů bývá takto označována bohyně úsvitu Ušas. Bohyně úsvitu a jara Ostara má sice svůj svátek až o jarní rovnodennosti, ale tato doby by mohla být prvním příznakem jejího příchodu.

 

Z naší oslavy hromnic, v popředí je kamenný hromoklín.

 

Ostara, jarní rovnodennost

 

Svátek jarní rovnodennosti nastává 20. - 21. března. Název je patrně odvozen od germánské bohyně jara a úsvitu Ostary. Jméno této bohyně se ozývá i v německém a anglickém názvu Velikonoc (Ostern, Easter). Z pohledu indoevropské srovnávací mytologie jde o bohyni úsvitu a Jitřenku. Bohyně je totožná s litevskou Aušriné, antickou Aurorou a Eos a indickou Ušas. Jarní rovnodennost jsou svátky jara a znovuzrození přírody, které je v této době už stále více patrné. Svátek také patří mezi sluneční oslavy, jarní rovnodenností se Slunce dostává do bodu, kdy den a noc jsou stejně dlouhé, ale den se začíná prodlužovat. K tomuto svátku si přiřazujeme různé jarní zvyky jako je pletení pomlázky a barvení kraslic. Pomlázka symbolizuje novou jarní sílu proutku a symbolické šlehání dívek pomlázkou pak bylo magickým rituálem. Věřilo se, že na dívky přejde plodivá síla nového jara. Vejce a kraslice je také symbol nového života.

 

Ostara u lípy v kopcích.

 

Máj, Beltain

 

Svátek se slaví v předvečer 30. dubna a 1. května. V předvečer 1. máje je spojován se zapalováním ohňů a tzv. pálením čarodějnic. Čarodějnice v tomto smyslu symbolizují duchy zimy a temné poloviny roku. Ti jsou v tento čas definitivně zbaveni vlády nad zemí a musí ustoupit světlé polovině roku a jejím bytostem. V keltských zemích se svátek nazývá Beltain. Slovo Bel - tain možná znamená jasný – oheň. V tento čas se pak ujímá vlády Májová královna a jeji druh Zelený muž. V některých vesnicích byla zvolena nejkrásnější dívka, která představovala Májovou královnu. Královna máje symbolizuje bohyni lásky a její partner Zelený muž symbolizuje zelenající se jarní přírodu. V Británii byl průvod Májové královny a jejího partnera za všeobecného veselí zkrápěn vodou. V tomto případě by se mělo jednat o pozůstatek prastarého kouzla deště a plodnosti. Oslava máje je také spojena se zvykem stavění májek. Májky byly původně z břízy, dnes se už používají i smrky. Bříza je zastoupena v runové řadě futharku jako jeden ze znaků. Má název berkana a vztahuje se k novým počátkům, očistě apod. Z tohoto důvodu se nám zdá použití břízy jako májového stromu vhodnější. Májka může symbolizovat jednak Strom Světa, je ale také symbolem plodnosti. Kmen stromu ukotvený v zemi znamená spojení Nebe a Země.

 

1. máj. Věneček položený na kameni ve Valašském muzeu v přírodě. 

 

Letní slunovrat

 

Oslava letního slunovratu připadá na 20. - 21. června. Je to doba, kdy Slunce nejvíc sílí, je nejdelší den. Po letním slunovratu je léto v plném proudu, ale dny se opět zkracují. Oslavy letního slunovratu se mohou slavit individuálně, v rámci rodiny, ale velmi často se jedná o kolektivní oslavu více lidí. Svátek má jistě prastarý původ a zřejmě sahá až do časů pravěkých slunečních kultů. Symboly Slunce jsou archeologicky doložené v závěru doby kamenné a hodně od doby bronzové. Předpokládáme, že už v této době probíhaly kmenové oslavy slunovratů. Oslava je spojena především se zapalováním velkých ohňů. V Pobaltí a ve Skandinávii je slunovrat dodnes velkým svátkem. Je spojen s tradičními pokrmy, pivem a lidé se někdy (v Pobaltí dost často) svátečně oblékají do krojů nebo používají různé krojové a historizující doplňky. Muži mívají hlavy ozdobené dubovými věnci, ženy věnečky z kvítí. Zpívají se lidové písně, které se třeba v Lotyšsku dochovaly v opravdu hojném počtu. Slunovratová ohniště bývají velmi pěkně nazdobená kvítím, dubovým listím, kapradinami. Někdy bývá ohniště v patřičné vzdálenosti obtočeno i tradičními tkanými pásky s různými symboly Slunce, ohně, atd. Ve slovanských zemích jsou slunovratové oslavy spojeny se slunečním bohem Dažbogem nebo Svarožičem, u Germánů je sluneční bohyně Sol (Sunna). Tu lze v tento čas také uctít. Někdy se z kopců kutálela hořící kola. Slunovratový oheň a kola symbolizují Slunce a Slunce putující během ročního cyklu. Se slunovratovou oslavou je také spojeno pouštění hořících svíček na dřevu po vodě a rituální koupání. Podle toho se jmenuje slunovrat ve slovanských zemích Kupala. Sbíraly se slunovratové byliny a tzv. devatero kvítí. Složení kytice se může měnit podle místních zvyků, krajiny apod. Často mezi devatero kvítí patří třezalka. V počtu kvítí hraje svojí roli symbolika čísel – devítka, tři krát tři. V Lotyšsku se věří, že slunovratová noc se má celá probdít a ráno pak lidé stírají rosu a otírají si s ní obličej.

 

Nqše domácí slunovratové ohniště připravené k zapálení.

 

Dožínky, Lughnasad

 

Dožínky v našem stylu jsou oslavou úrody a plodnosti. Konají se 1. srpna. Původní zemědělské dožínky byly oslavou ukončení sklizně. Slavili je především lidé, kteří se na sklizni přímo podíleli svou prací. Z polí šel průvod do vsi. Dívky byly v krojích s květinovými věnečky na hlavách. Nesly se ve vztyčené poloze hrábě zdobené klasy a květy. Hlavním motivem průvodu byl dožínkový věnec, někdy nazývaný dožínkové Slunce. Dožínkový věnec se dopravil do domu hospodáře, kde byl uložen až do příštího roku. U Polabských Slovanů byla dožínková slavnost spojena s věštěním. Kněz se ukryl za obrovský koláč a ptal se, jestli ho lidé vidí. Podle odpovědí se vyslovovalo přání, aby příští rok byla bohatá úroda. Jak dožínkový věnec tak i koláč mají sluneční význam, kruhové tvary symbolizují sluneční disk. V anglosaských zemích byl zvyk, že paní domu upekla první chléb z ručně natrhaných klasů na začátku žní. Naopak na konci žní se z posledního snopu vyráběly různé figurky. V Irsku se vázala obilná panenka ozdobená květy. Věřilo se, že v posledním snopu obilí žije obilný duch – bába, obilná matka, obilný medvěd, obilná královna. Svátek je spojený i s keltským bohem Lughem, odtud název Lughnasad. V Germánské tradici je svátek spojován s bohem plodnosti Freyem a někdy i s bohyní Sif. Zlaté vlasy bohyně prý symbolizují zralé obilí.

 

Obilná panenka během oslavy dožínek.

 

Podzimní rovnodennost

 

Oslava podzimní rovnodennosti je spojena s jedním ze čtyř slunečních svátků v roce. Slaví se proto 22. - 23. září. V tento čas jsou den i noc stejně dlouhé. Den se poté začíná zkracovat. Slunce už je na ústupu a to potrvá až do Vánoc – zimního slunovratu. Svátek je také spojen se sběrem plodin, sbírají se jablka, ořechy, houby, ostružiny. Končí sběr bylin. Z tohoto hlediska je spojen s poděkováním za plody země. V tuto dobu také začínaly domácí práce, protože práce venku už ubývalo. Po podzimní rovnodennosti se někde začínalo příst, i když předení je asi spojeno až s dobou po dušičkách (samhainu) . V německých zemích se věřilo, že drobné pavučinky poletující vzduchem během babího léta přilétají z kolovrátku Frau Holle, která v tuto dobu začíná příst. Frau Holle (paní Holle) je pohádková bytost, která má svůj předobraz v nějaké starogermánské bohyni, možná Holdě.

 

Poděkování Zemi v čase podzimní rovnodennosti.

 

 

Zdroje:

Magické rostliny Keltů, Wolf-Dieter Storl, 2004.

Čtvero ročních dob v lidové tradici, Jiřina Langhammerová, 2008.