Registrace Košík (0) Menu

+420 608 484 862

Po-Pá: 8:00 - 18:00

0 Kč

Nákupní košík je prázdný.

Přejít do košíku
0

O vřesu


Vřesoviště Bílová jsme chtěli navštívit už nějakou dobu. Nakonec jsme se na místo dostali v září, kdy vřes kvete. Místy už sice odkvétal, přesto na nás celé vřesoviště působilo dobře, možná až kouzelně. Vřesoviště v Bílové leží v Hostýnských vrších nedaleko Rajnochovic. Kromě vřesu obecného lze zde vidět i jalovec a borůvčí. Prý zde roste i plavuň vidlačka, tu jsme ale neviděli. Vřesoviště Bílová je přírodní památka. Leží v nadmořské výšce 610 - 645 m.n.m.

 

Vřesoviště Bílová okres Kroměříž.

 

V německy  mluvících zemích se vřesoviště nazývá "heide". Zde bychom rádi upozornili například na známé Lüneburské vřesoviště - Lüneburger Heide. V těchto končinách lze kromě obrovských plání vřesů vidět i staré domy se symboly koní ve štítech o kterých jsme už psali v článku o Nebeských koních  a ochranných znameních. Má zde pomník i Hermann Löns, německý "básník vřesovišť". Ten zde kdysi před první světovou válkou obdivoval nejen přírodu, ale i lidovou kulturu s její symbolikou. Z našeho úhlu pohledu je zajímavý samotný název pro vřesoviště - heide. Podle našich informací je slovo totožné s německým a anglickým pojmenováním pohanů, tedy heiden nebo heathen.  Pohané tedy byli lidé z vřesovišť, venkované. To asi souvisí s tím, že venkov bývá obyčejně více a déle konzervativní a pohanství se udrželo déle právě na venkově. V antických zemích mělo slovo pagan podobný význam vztahující se k venkovu. To jsme trochu odbočili, vrátíme se zase k našemu domácímu vřesovišti Bílová a vřesu.  V našich končinách jsme si vzpomněli na část básně Josefa Václava Sládka: 

Znám křišťálovou studánku,

kde nejhlubší je les.

Tam roste tmavé kapradí

a vůkol rudý vřes.

 

Výhled do krajiny na vřesovišti Bílová.

 

Vřes obecný

 

Wormus zahrnuje pití vřesového piva mezi blaženosti, které ve společnosti bohů zažívají duše padlých hrdinů. W. T. Marchant, 1888. 

 

Nejvíce dominantní rostlinou na Bílové je samozřejmě vřes obecný. Keříkovitá rostlinka kvete během srpna až září. Květy mají v oblibě i včely, viděli jsme je i zde společně se čmeláky a motýly.  Med z vřesu je prý chutný. Vřes roste na kyselých půdách, keřík se dorůstá 20 - 50 cm. Keříky se rozrůstají do větších ploch a vytvářejí potom vřesoviště. Latinský název vřesu Calluna má původ v názvu pro kartáč, koště. Z vřesu se někdy vyráběly i tyto předměty.

 

Včela mezi kvítky vřesu, vřesoviště Bílová.

 

Vřes je spojený i s různými lidovými pověstmi. Babičky ho prý mívaly v suché váze ve které vydržel až do konce zimy. Vřes byl oblíbený u starých Slovanů a  ženy prý nosily kytičku vřesu za pasem jako ochranu před zlými silami a kousek větvičky vřesu si vplétaly do svatebního myrtového věnečku, aby manželství bylo šťastné. Květy vřesu údajně pomáhaly uchovat mládí a vodička z vyluhovaného vřesu se používala na pleť. Ze stejného důvodu se za úplňku stírala rosa z keříků vřesu. V magii prý kouzlo z vřesu pomohlo překonat své vlastní ego a vcítit se do duševních stavů druhých. Vřes byl považován za rostlinu spojenou s duchovním světem a měl pomáhat dokončit cesty podsvětím. Za dávných časů si kytičku vřesu strkali válečníci za čapku, aby jim přinesla úspěch v bitvě. Z tohoto důvodu si několik skotských rodů vybralo vřes do svého rodového znaku. 

 

Vřesoviště Bílová

 

"Vynikající nápoj lze též připraviti z vršků a květů vřesu, které se v patřičném období sbírají a suší. Lze je pak kdykoli použít při vaření" Dr. W. P. Worth, 1692. Vaření medoviny a piva z vřesu je doloženo v minulých stoletích v Británii, Skotsku, Německu (Westfálsko) i Skandinávii (Dánsko, Norsko). Čaj z vřesu čistí játra, močovou soustavu, má lehce sedativní vlastnosti při kašli a nachlazeních a zánětech spojených s močovými cestami a ledvinami. Je antiseptický, lehce diuretický a je účinný při dně, revnatismu a artritidě.

 

Vřesoviště Bílová

 

Vřes je na jedné z vykládacích karet. Karta s vřesem v normální poloze znamená štěstí, oslavu, komunitu. Karta v obrácené poloze znamená odcizení, touhu někam patřit. V souvislosti s Kelty ještě zmíníme jeden ze znaků keltské ogamové abecedy vztahující se právě k vřesu zvaný Ur. Tato abeceda byla vytvořena pozdními Kelty, Kameny se znaky ogam se nacházejí především na území Irska. 

 

Vřesoviště Bílová, detail kvítků.

 

O rostlinách na vřesovišti Bílová

 

Jak jsme zmínili už na začátku lze na vřesovišti spatři i jalovce. Divoký jalovec se na našem území vyskytuje spíše vzácně. Antický přírodovědec Plinius psal, že v Saguntu (ve Španělsku) mají chrám bohyně Diany, která na místo připlula spolu se zakladateli města 200 let před zničením Tróje. Na stavbu tohoto chrámu prý bylo použito i dřevo jalovce.  V Německu se věřilo na existenci ženského ducha jalovce paní Waccholder, která po vyvolání dokázala přinutit zloděje, aby vrátili co ukradli. Lidé si jalovce vysazovali před domy. Měly je chránit před čarodějnicemi, které musely počítat jehličky jalovce a nemohly tedy vstoupit do domu. Jalovce se používalo i při vykuřování. Mezi ještě předkřesťanské zvyky patří zavěšování větviček jalovce o štědrovečerní noci do stájí. Norové prý ještě v 19. století udržovali také předkřesťanský zvyk, když na štědrý večer (doba zimního slunovratu) a při rodinných svátcích zdobili domy a rozhazovali větvičky jalovce po podlaze. Vůně jalovce očišťovala vzduch.  Ve vykládacích kartách znamená karta s jalovcem v normální podobě čištění, objevitelství a magii a v obrácené podobě kritičnost, uvědomění si sama sebe a osamělost.

 

Jalovec a vřes, vřesoviště Bílová.

 

Závěrem ještě zmíníme výskyt plavuně vidlačky. Tu jsme sice neviděli, ale prý jí lze na vřesovišti Bílová také najít. Plavuň patří mezi staré šamanské rostliny. Jejímu pylovému prášku se říkalo čarodějná mouka.  Pylový prášek se používal pro "čarodějnické" efekty. Když se vhodí do ohně vyšlehne vysokým plamenem a blýská. Na dalších našich fotografiích je vidět vřesoviště Bílová z různých pohledů. 

 

Vřesoviště Bílová, detail květů se čmelákem.

 

Vřesy a jalovce, vřesoviště Bílová.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdroje:

Dionýz Dugas, Zdravý život s babičinými bylinkami, 2004.

Susan Levenderová, Anna Franklinová, Magické rostliny, 1999.

Stephen Harrod Buhner, Posvátná a léčivá Bylinná piva, 2002.

Philip and Stephanie Carr-Gomm, Keltské orákulum rostlin, 2008.

Sandra Kynes, Šepoty lesa, 2009.

Ellen Evert Homan, Medicína posvátných stromů, 2009.

Wolf-Dieter Storl, Magické rostliny Keltů, 2004.